Žánr takzvané buddy komedie je v posledních letech divácky hodně úspěšný. Historky o více či méně (spíš více) nekňubných chlapících, kteří spolu vedou přisprostlé řeči o životě a zažívají různé příhody, jež dávají vyniknout jejich nekňubnosti, lidi táhnou, především pokud jsou dílem týmu kolem producenta a režiséra Judda Apatowa. Možná i proto, že tenhle žánr snese i křiklavé překračování hranic, řekněme, slušného vychování. Asi nikdo by ale nečekal, že by ho bylo možné docela efektivně spojit s výrazovými prostředky a vlastně i tématy filmového umění.
Asi tenhle úkol čekal na režiséra Davida Gordona Greena (1975), je totiž ukotvený v obojím - chlapácké švandě i vysokém „artu“. Začínal s tím druhým. Jeho debut George Washington (2000), lyrizující příběh dospívajících dětí z Jižní Karolíny, přesvědčil nemálo lidí (včetně autora těchto řádků), že s ním na scénu přišel skutečně výrazný a velmi (v nehollywoodském smyslu) americký talent. Oprávněnost těch očekávání potvrdil i v dalších snímcích All The Real Girls a Undertow. Jakkoliv to byly filmy v něčem sporné, pořád jako by odkazovaly k nějakému budoucímu veledílu, jež Green jednou vytvoří. Vrhl se ovšem právě na ty „chlapařské“ komedie. Začal se skutečně legrační Travičkou zelenou (strašlivá česká verze původního Pineapple Express), pokračoval Princem a Pruďasem a Sitterem, které by zasloužily recenzi pěstí.
Ve filmu Prince Avalanche, za který letos v Berlíně získal cenu za režii, nechal dva komediální hrdiny jít světem, do nějž by na první pohled neměli patřit - zčásti vypálenými lesy někde v Texasu, které kamera Christophera Orra zachycuje v plné jejich zadumané kráse a v tempu, jež je pro to po lyrice volající místo případné. Jsou to Alvin (Paul Rudd) a Lance (Emile Hirsch). Silniční dělníci, jejichž úkolem je malovat do středu cesty žlutou přerušovanou čáru. První z nich starší a trochu upjatý, zakládá si na tom, co všechno umí, upřímně nechápe, jak jeho kolega mohl až dosud procházet životem, aniž by zvládl vykuchat rybu. Intenzivně pracuje na vztahu s Lanceovou sestrou, jeho metoda je odjet někam na samotu, hezky si všechno promyslet a naučit se přitom německy. Druhý je muž poněkud jednostranných zájmů, pořád mluví o ženských a o tom, co by potřeboval udělat s jistým svým ústrojím. Na maloměstského donchuána ale už začíná být trochu starý a v jasnějších chvílích si to uvědomuje.
Ty nekončící hovory v lesním tichu občas něco naruší: setkání s podivínským šoférem Mosesem (Lance LeGault), jímavý monolog paní, která při lesním požáru přišla o domov, a taky fatální zpráva pro jednoho z hrdinů, která do jejich vztahu vnese konflikt nebo jeho zárodek - i ten střet s výjimkou jedné groteskní honičky nepřesáhne rámec legračních dialogů či monologů. Kamera se občas vydá na procházku tou působivou krajinou sama, hraje jí tomu expresívní hudba tradičního Greenova spolupracovníka Davida Winga a uznávané texaské post rockové skupiny Explosions in the Sky. Z té postupem doby spíš posmutnělé legrace, krásy vůkol ní i krásy nacházené v tak všedních objektech jako dopravní značení padající do průrvy v lese se cosi skládá. Možná obraz bytostí trochu ztracených ve světě, které momentálně nemají nic než jedna druhou, a tak k sobě gravitují a zase se odrážejí, hledají se i honí.
Možná ale Greenovi přisuzuji příliš dalekosáhlé záměry, prostě spolu se svými kolegy z týmu chtěl přes léto dělat něco, co by ho bavilo. Prince Avalanche (těžko říct, proč se ten film tak jmenuje, možná jen kvůli tomu, že Alvin Lance z ní jako Avalanche) je těžko zařaditelný film, končí momentem, kdy náklaďák s hrdiny jede kolem skupinky velmi přirozeně působících dětí, které zrovna zkoušejí naučit slepici jezdit na tříkolce. Je v tom nějaké poselství? A musí být?
Prince AvalancheUSA 2013 |