Pokud považujeme oskarovou soutěž za vyvrcholení „sezony cen“, kandiduje The Artist na titul film roku 2011. Snímek, který sice vznikl ve francouzsko-belgické koprodukci, ale byl připravován a natáčen v USA, je totiž líbivější než jeho největší konkurent Hugo a jeho velký objev režiséra Martina Scorseseho.
Obě díla mají ovšem mnoho společného: shodně tematizují lásku ke kinematografii a odkazují k ranému dětství filmu. Dramatickou základnu pak staví na počátku 30. let. Ten je z dnešního pohledu zajímavý hned ze dvou důvodů: tímprvním je podobnost atmosféry dnešní ekonomické krize a společenských nálad provázejících hospodářský kolaps po roce 1929. Tím druhým je reflexe přelomového období ve filmové historii: zatímco právě teď jsme svědky soumraku celuloidu a nástupu digitální kinematografie, na začátku 30. let se zvuková produkce postarala o zánik němého filmu.
zdroj: www.youtube.com
Michel Hazanavicius si tak může pohrávat s momentem krachu, jejž však posouvá do osobní roviny. Protagonistou jeho snímku je fiktivní hollywoodská hvězda George Valentin, jenž se nechce přizpůsobit novým podmínkám, takže se z uctívané star mění ve frustrovaného, zapomenutého outsidera. O bídě a nezaměstnanosti se tu samozřejmě nemluví – nejen proto, že Hazanavicius ve svém černobílém díle pracuje s prvky němého filmu a jeho postavy k sobě promlouvají mezititulky. Ošklivá realita do tohoto hezkého, nostalgického světa nepatří.
Stejně jako hollywoodské filmy 30. let i současnosti je totiž The Artist útěšným, únikovým vyprávěním, příznačným pro období hospodářských krizí. Není kritický či znepokojivý, nabízí naopak roztomilou a vtipnou podívanou změkčující podobu (jakéhokoli) konfliktu, který přece dokážeme překonat s pomocí svých bližních a chytrého psíka.
Pocta v infantilním stylu
Michel Hazanavicius vzdává poctu starému Hollywoodu desítkami citací a odkazů: jméno hrdiny odkazuje k Rudolphu Valentinovi, jeho filmografie však upomíná na jinou klasickou hvězdu – Douglase Fairbankse. The Artist nezmiňuje ty, kteří (stejně jako Fairbanks) přechod ke zvukovému filmu nezvládli, ani letitou devastaci filmové řeči, k níž po nástupu zvuku došlo. Je totiž vystavěný na motivu smíření: podobně jako hrdina Valentin je tu i němý film podaný jako nestárnoucí kvalita, kterou lze obměnit a využít. Což je přístup, který má blíž k americkému konceptu recyklace než k evropskému „artovému“ pojetí, o které se film navenek opírá.
Konec němé éry. George Valentin (Jean Dujardin) a Peppa Millerová (Bérénice Bejoová) jako svědci jedné historické etapy hollywoodského filmu.
Hazanaviciův optimismus směřuje do kinematografické budoucnosti, již vidí jako nadějeplný prostor: to dosvědčuje muzikálové finále i odkazy na příští mistrovská díla – Wellesova Občana Kanea (1941) či Hitchcockovo Vertigo (z filmu z roku 1958 The Artist vytěžil hudbu).
Kulhající romance
Skvostné, ale povrchní hračičkaření zastírá fakt, že The Artist vysokým standardům svých vzorů nedostojí. Pocitově těží spíš z francouzské komediální tradice v poetickém stylu Jacquese Tatiho a Pierra Étaixe než z němých grotesek (kterým vzdal v roce 1976 poctu Mel Brooks v Němém filmu). Ani v rovině milostné romance dnešní diváky nemůže citově angažovat tak jako kultivovaná, „dospělá“ díla Ernsta Lubitsche či F. W. Murnaua.
A kulhá i za bravurně minimalistickým melodramatem Juha (1999) Akiho Kaurismäkiho. Hazanavicius se (snad v hrůze z přílišné složitosti) opírá o love story, jíž chybí skutečný konflikt i originalita a vášeň klasických vzorů. Dujardin je přesvědčivým Valentinem, ale hrdinova láska Peppy Millerová v přepjatě komediálnímpodání režisérovy manželky Bérénice Bejové likviduje možnost skutečné romance. A pokud jde o téma nástupu zvuku, nesahá The Artist ani po kotníky rafinovanému klasickému muzikálu Zpívání v dešti (1952).
The ArtistFrancie / Belgie 2011 |
Záměrně infantilní rovina, na které The Artist vzdává hold fenoménu filmu, ovšem nic nemění na tom, že svou „poučeností“ a technickou hravostí potěší každého znalce filmu. Masový úspěch Hazanaviciova snímku má však kořeny jinde: podsouvá totiž většinovému publiku uspokojení z vlastní chytrosti. Miliony diváků, které možná nikdy v životě neviděly žádný němý ani černobílý snímek, se totiž náhle baví na filmu, který vyhlíží jako složitý, historizující a intelektuálský projekt.
Nebude proto vůbec divu, když dravá marketingová strategie amerického distributora společnosti Weinstein Company dotlačí tenhle milý, ale značně přeceněný snímek až na oskarové výšiny.
