Ještě jednou hanba mužům, kteří brzdí ženy v rozletu. Agitační zápal snímku To nic, drahá spíše škodí

Někdy to vypadá, že historie Spojených států je dlouhá řada nešťastných příhod, z nichž každá zanechává v hlavním národě zeměkoule bobtnající trauma. Takovou bolestí je nepochybně i rodinný model, který v polovině 20. století představoval společensky adorovaný a reklamou mohutně podporovaný ideál. Ženy se (často po obdržení vysokoškolského diplomu) ocitly v roli hospodyněk, jejichž hlavním a leckdy jediným úkolem bylo udržovat rodinnou pohodu.

Výsledná nepohoda se v průběhu let otiskla do mnoha děl populární kultury, jedním z nich jsou i slavné Stepfordské paničky, hororový příběh Iry Levina (autora dalšího slavného titulu Rosemary má děťátko), jejž do filmové podoby převedl v roce 1975 režisér Bryan Forbes a pak ještě v roce 2004 Frank Oz.

Zejména první adaptace dokázala dystopickou sci-fi prodchnout tehdější autentickou společenskou atmosférou a předvedla marný boj dvou feministek, které narážejí na nepochopení nejen u mužů, ale i u svých ujařmených souputnic (a domnívají se, že to musí být „něčím ve vodě“). Společensko-kritická rovina příběhu je očividná a mužský sen o poslušných domácích automatonech je tu dostatečně zkarikován, zároveň jde o přiměřeně napínavou a smysl dávající podívanou.

Znepokojivý úkaz

Hranice mezi žánrovou tvorbou, která šikovně zpracuje aktuální společenské trendy, a snaživou agitkou však může být docela tenká, jak dokazuje i novinka režírující herečky Olivie Wildeové. Ta sice přímou spojitost se Stepfordskými paničkami oficiálně nedeklaruje, ale pohybuje se na velmi podobném půdorysu. Její film se odehrává v 50. letech v obzvlášť příkladné, uprostřed pouště založené komunitě, kde muži každé ráno odjíždějí pracovat na jakémsi tajemném projektu, zatímco ženy se mají věnovat zvelebování domácností, případně neškodným kratochvílím.

I zde se ale mezi spořádanými a všechny mužské touhy plnícími manželkami najdou černé ovce. Jednou z nich se stane Alice (Florence Pughová), která při vyjížďce na okraj městečka narazí na znepokojivý úkaz a uvědomí si, že tu něco nehraje. Čím dál pak ve svém pátrání postupuje, tím více naráží na nepochopení svého manžela Jacka (Harry Styles) a zakladatele komunity Franka (Chris Pine). Příliš jí nepomáhá ani její sousedka Bunny (Olivia Wildeová). Klíčové odhalení je po technické stránce poněkud odlišné než v případě Stepfordských paniček, jeho podstata je nicméně stejná: i tady jde o úchylný sen slabých a nanicovatých mužů, toužících podmanit si silné a schopné ženy.

Nic proti takovému poselství, které má i padesát let po filmu Bryana Forbese jistě svoji platnost a nepochybně ještě větší rezonanci. Jenomže právě to vědomí, že říkáme správnou (ba možná tu nejsprávnější) věc tvůrce zřejmě vybavilo agitačním zápalem, jehož schematismus nakonec přebíjí i to, čím by snímek To nic, drahá mohl bodovat. Tedy především vděčnou variaci na šťastné spotřebitelské vize, které vždy dělí jen krůček od děsivé přízračnosti. To by však chtělo mnohem uměřenější práci, nikoli soustavný tlak na pilu, který stejně nezachraňuje děj před zdlouhavostí.

Bylo by příliš kruté říci, že nejzajímavější na filmu To nic, drahá je spor, zda na slavnostní premiéře na benátském festivalu Harry Styles plivnul na Chrise Pinea (jedno z videí zachycujících sporný moment prý nasbíralo přes 1,4 milionu zhlédnutí). Mnoho pasáží ve filmu však toto drama nepředčí.