Příběh Lecha Wałęsy je zvláštním popřením Marxova (a třeba také Tolstého) názoru, že role osobnosti v dějinách je druhotná, ba nepodstatná, že totiž dějiny jsou zcela v režii pohybů anonymních mas a neosobních procesů. Wałęsa byl svým původem, vzděláním, postavením tím nejméně pravděpodobným hrdinou, který by se mohl postavit ohromné mašinerii státní moci, předstírající, že vládne v zájmu a z vůle lidu. Elektrikář se základním vzděláním, dělník, který, jak se přiznal, knihu sotva rozečetl, hned ho začala nudit, v jistém smyslu neotesanec a ješita, na první pohled everyman, jedermann, šedý muž z davu, kterého odlišovalo možná jen to, že měl šest dětí, ale to se na katolíka sluší, a pak už jen ten velký historicko-vlastenecký knír – a přece, jak to rád připomíná – a má přitom i dost pravdu – porazil komunismus.
Z filmu Walesa: člověk naděje
Lech a Andrzej: muži osudu
Wajdův film začíná dokumentárními záběry přehlídky na Rudém náměstí v Moskvě: pod zraky Brežněva a jemu podobných pochmurných zjevů´mocného politbyra demonstruje sovětská supervelmoc svou neotřesitelnost. Svět, do nějž patří Wałęsovo Polsko, je nehybný a na věčné časy, dějiny se zastavily, s ničím nelze hnout, Rusové to nedovolí a Polsko je ubohý, chudý a vyčerpaný kout Evropy, do nějž trochu naděje vnáší jen cyklicky se vracející, a znovu potlačovaný, ale nepotlačitelný duch vzpoury. Ten čerpá svou sílu z poldského romantického přesvědčení, že je posvěcený zásadním dějinným smyslem, v němž má Polko zvláštní poslání; z víry, že Bůh tento kraj zcela neopustil, ale že s ním má zvláštní záměr.
Jedna z nejsilnějších scén filmu je ta, když Wałęsova žena Danuta, jíž je v tom filmu vystavěn pomník a jež je vlastně hlavní kladnou postavou filmu, sleduje v televizi klečíc papežovu mši při jeho první apoštolské návštěvě Polska v červnu 1979. Její muž je právě zatčen a v jejím bytě probíhá domovní prohlídka. Začíná mše a jeden z estébáků si spontánně klekne též. Jan Pavel II. pronáší ta slavná vroucí slova, v nichž prosí, aby Duch vstoupil do té země, jejímž je též synem. Danutě tečou slzy, přiznám se, že mně v tu chvíli též...
Wajda, který byl vždy zdrženlivý v konfesijních věcech a ani v tomto filmu příliš neakcentuje jinak hluboce, i když prostě náboženskou stránku Wałęsovy osobnosti: ve scéně z časů interance mu kněz nabízí papežovu encykliku, že by si ji měl přečíst: Wałęsa řekne, že to číst nemusí, že s papežem ve všem souhlasí... Režisér tu však vyjádřil nikoli jen nutně náboženské přesvědčení, že dějiny mají spirituální obsah, že do nich zasahuje Duch, který ovšem musí člověka prostoupit a on tak vystoupí z anonymity a stane se "hybatelem dějin". Neotesaná, "chłopská" a věru žádným konvečním či salónním šarmem nedisponující Wałęsova bytost demonstruje, co to znamená, když do člověka tento Duch "vstoupí" a když je naplněn ideální kombinací naděje, odhodlání a hněvu. A dodejme: lišácké prohnanosti, té plebejské vychytralosti, což byl další nezbytný průvodní znak Wałęsovy dějinotvornosti.
Režisér Andrzej Wajda je v jistém smyslu Wałęsovým antipólem: syn z důstojnické rodiny, tedy v Polsku tradičně elitního prostředí (hold otci, zavražděnému Sověty, složil v Katyni), varšavský intelektuál se zkušeností ze světa – Wałęsova první cesta do zahraničí na podzim roku 1989 vedla rovnou do amerického Kongresu, film jí končí, dál už nejde, byl by to jiný film... Přitom Wajdovy osudy se pozoruhodně s Wałęsovými protly. Jeho první "gdaňský" film, Člověk z mramoru z roku 1976, jež se v rámci možností (cenzura byla v Polsku vždy slabší než u nás, ale existovala) dotknul krvavých událostí v prosinci 1970, zároveň tu anticipují děje, které jsou pak předmětem slavného Člověk ze železa (1981) natočeného přímo během stávek v roce 1980 a zachycujícího "live" zrod odborového hnutí Solidarita.
Film Walesa: člověk naděje ukazuje i osobní život polské politické legendy
Zde se Lech Wałęsa objeví ve své první filmové roli: jde za svědka na svatbě protagonistů, disidenta (to slovo není ovšem přesné, lepší by byl asi starý termín revolucionář) Macieje Tomczyka a fotografky Agnieszky. Wajda nyní dvakrát cituje ze svého filmu: jednou nechává Macieje a Agnieszku roznášet letáky v příměstském vlaku: jeden leták vtisknou do ruku filmovému Wałęsovi, jenž v tom vlaku jede do práce: fikce se prolne s realitou. A pak v krátké scéně z historického sálu v gdaňské loděnici, kde byla právě podepsána dohoda mezi vládou a nezávislými odbory: do již prázdného sálu vstoupí režimem koupený novinář Winkel, který přijel do Gdaňsku, aby napsal propagandistický článek. Tuto citaci spolu s další spletí odkazů, jimž český divák nemusí vždy rozumět, lze vztáhnout k tématu údajného Wałęsova konfidentství. Wajda je v této věci na Wałęsově straně: scéna, kdy mělo k podpisu dojít (v roce 1970) je interpretována jako policejní nátlak a podvod na tehdy ještě nezkušeném muži, který má teprve všechno před sebou. Další slabá chvíle už na něj nepřijde.
Když přelezl zeď
Žánrově by se film dal označit jako kvazidokumentární hraný film s prvky filmu střihového. Podstatný je hudební doprovod: ostře politické songy polských rockových a punkových kapel ze 70. a 80. let. Hrané pasáže jsou prostoupeny autentickými materiály, které zaznamenávaly průběh dějů: schůze dělníků s funkcionáři, mše v loděnici, jednání stávkového výboru, podpis gdaňských dohod... Stávkové hnutí na Baltu a zrod Solidarity v roce 1980 bylo snad jediná historické dění ve východním bloku, které bylo mediálně zcela transparentní: západní televizní štáby byl přítomné, režim ho nebyl schopen přes světem skrýt. Některé historické detaily jsou pevně fixovány a v Polsku mají ikonickou podobu: například scéna, kdy Wałęsa přeleze zeď loděnice, čímž se jeho role v dějinách regulérně odstartuje. Jsou chvíle, kdy oné názornosti je až příliš, třeba když si v internaci opraví rádio vidličkou, aby mohl poslouchat Svobodnou Evropu – je přece elektrikář.
Ale ve filmu, který sleduje tak historickou postavu jako Wałęsa v tak historických dějích, jichž byl aktérem, se nutně spojuje dokumentárnost, a tedy jistá polopatičnost s přibližnou a nutně stylizovanou fikcí – ta se týká především jeho osobního života, jež je tu představen jako soužití humpoláckého muže, jenž prostě musí plnit své dějinné poslání, a ženy, jež to vše odnáší, ale přesto stojí věrně a statečně za svým mužem.
Wałęsa: člověk nadějePolsko 2013 |
V obou případech patří představitelům manželů Wałęsových absolutorium. Vynikající je Agniezska Grochowská a fascinující je Robert Więckiewcz v roli titulní. Zvláště suverénní je pak jeho part při scénách z rozhovoru s Oriannou Fallaciovou, která se s Wałęsou, tehdy už světoznámým vůdcem Solidarity, setkala v Gdaňsku v roce 1980. Skutečně jako by na plátně seděl před divákem opravdový Wałęsa, naparující se, mazaný a vychytralý chlap, v němž se ostrá inteligence spojuje s něčím až surově jednoduchým, z čehož vzniká ta třeskutá směs vůdcovství a fanfaronství, charismatu, jímž je po svém okouzlena i tak ostřílená žena jako Oriana Fallaciová, tehdy nejslavnější reportérka světa. V tom obdivu nebyla sama. Dívala se na člověka, který pohnul s nehybností. Po víc čtvrt století je to pro diváka - samozřejmě, že ne pro každého - stále ještě zázrak.
