Profesor Hejdánek se hlásí k tradici českého myšlení ztělesněné Masarykem a Emanuelem Rádlem. Žák Jana Patočky hledal inspiraci i ve fenomenologii, kterou ale chápal jako svazující. Přiznával se ke svému evangelictví či spíše protestantismu ve smyslu stálého odporu vůči všem formám náboženství a zbožnosti.
Bývalý mluvčí Charty 77 nemohl před listopadem 1989 působit na akademické půdě. Docenturu na Univerzitě Karlově získal v roce 1990, o dva roky později se stal profesorem. Už v roce 1987 obdržel čestný doktorát na univerzitě v Amsterodamu. V období 1990 - 2005 vedl katedru filozofie na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy.
Hejdánek se narodil 10. května 1927 v Praze. Po gymnáziu studoval matematickou logiku, sociologii a filozofii na Univerzitě Karlově. Od roku 1953 pracoval jako dělník, v roce 1956 našel zaměstnání v dokumentačním oddělení Ústavu epidemiologie a mikrobiologie v Praze.
Organizátor bytových seminářů
Po krátké epizodě ve Filozofickém ústavu Akademie věd (1968-1971) přišlo zatčení a odsouzení na devět měsíců. Následovala zaměstnání nočního vrátného a topiče. Krátce po vniku Charty 77 se Hejdánek stal jejím mluvčím, podruhé vzal na sebe tuto úlohu po zatčení Václava Bendy a Jiřího Dienstbiera.
Od začátku 70.let pořádal Hejdánek ve vlastním bytě filozofické semináře. V osmdesátých letech se jeho pondělky staly institucí a občas zde vystupovali i hosté ze zahraničí. Hejdánek samizdatově vydával časopis Reflexe a knižnici Oikúmené, z níž se zrodila edice a posléze i samostatné nakladatelství OIKOYMENH.
Po listopadu vzdal Hejdánek i nekteré knihy; například Filozofie a víra (1990), Dopisy příteli I.-IV. (1993, samizdatově 1977 až 1986) nebo Nepředmětnost v myšlení a ve skutečnosti (1997, samizdatově 1985).
