Jack Nicholson a Morgan Freeman usilují ve filmu režiséra Roba Reinera s názvem Než si pro nás přijde vlastně o totéž, jen v hollywoodsky megalomanském měřítku. Oč velkorysejší kousky jsou nám nabízeny, o to méně se nás ale mohou dotýkat.
Milionář Edward Cole (Jack Nicholson) stojí v čele několika nemocnic, uvažuje pragmaticky a razí heslo: Dvě lůžka na pokoj, to je minimum, řídím nemocnice, ne lázně! Když pak sám potřebuje hospitalizaci, nedočká se nadstandardního jednolůžáku, ale je nucen sdílet místnost s mechanikem Carterem Chambersem (Morgan Freeman), který má podobně nemilosrdnou diagnózu jako Cole: mnoho života už mu nezbývá. (Tady pomiňme domácí kontext, v němž jsou více než dva pacienti v jedné místnosti docela běžným úkazem. Tohle tento film opravdu neřeší.)
Polidštění obludy
Střet emocionálně nevybaveného milionáře s chlapíkem, který neváhal obětovat svou kariéru početné rodině, vyústí v „polidštění egoistické obludy“ s tváří Jacka Nicholsona tak, jak si ho můžeme pamatovat například z filmu Horší už to nebude.
Přes počáteční odpor se milionář stále více přibližuje svému spolubydlícímu, který disponuje mnohem pozitivnějším přístupem k životu než on. Vznikne přátelství dvou zcela odlišných mužů založené na shodném osudu a snaze nepoddat se vidině blízkého konce.
|
Dostatečně temně zabarvený humor v tomhle filmu naštěstí neutralizuje cukrově sladkobolnou krustu, do níž je celé vyprávění zabaleno.
V záchvatu euforie na útěku před smrtí si dvojice sepíše seznam všeho, co by chtěla ještě stihnout, dokázat, vidět... Mezi jednotlivými položkami dominují ty bláznivé, které poskytnou filmovému příběhu dostatek efektních situací: chybět tedy nemůže seskok padákem, automobilové závody, výlet na safari či k pyramidám. Stihnou procestovat bezmála celý svět, zastavit se tu i onde, což je dobrá záminka, jak ve filmu vystřídat co nejvíce prostředí a nabídnout něco pro oko.
Na seznamu ovšem nechybí ani seriózní položky, jejichž prostřednictvím si hlavní hrdinové zametají před svým morálním prahem. Oba pánové se také samozřejmě nechají tetovat a věty „Nevadí ti, že to budeš mít až do smrti,“ posouvají film do příjemné černohumorné polohy.
Dostatečně temně zabarvený humor v tomhle filmu naštěstí neutralizuje cukrově sladkobolnou krustu, do níž je celé vyprávění zabaleno. A nejsou to jen nevinné bonmoty, ale i docela ostré šlehy. Třeba když si Cole odškrtává během pohřební řeči ze seznamu položku „nezištně pomoci cizímu člověku“.
Režisér Robe Reiner si odbyl svá nejlepší léta v době, kdy točil filmy Když Harry potkal Sally, Misery nebo Pár správných chlapů, je to už přes patnáct let a zdá se, že lepší už to nebude. Stále si udržuje solidní řemeslo, smysl pro pointu filmové situace, umí to s herci a obratně dávkuje humor.
Jeho film je ale jen konfekční výrobek. Kdyby ho „oblékla“ jen o něco menší herecká esa než Nicholson a Freeman, byla by to chemicky barvená a hodně přislazovaná bublinková limonáda.
