Tradiční „Folkovky“ se konají už po šestatřicáté a propracovaly se mezi akce s nejoriginálnějšími dramaturgiemi z české letní festivalové nabídky. Dávno zde nejde jen o folk v našem zavedeném slova smyslu, většina prezentované hudby pochází z lidových kořenů národnů celého světa.
Letošní ročník poněkud slevil na exotičnosti, vlastně jen The Garifuna Collective z jihoamerického Belize přivezli roztančenou hudbu s namíchanými africkými i latinskými kořeny. Velká část účinkujících uprostřed týdne ovšem pocházela z Velké Británie a ukázala tak různé polohy tamní lidové hudby, nebo hudby z ní vycházející.
Sestry Rheingansovy, obě především vynikající houslistky, ale i hráčky na další nástroje, svou velmi sdělnou hudbou putují mezi Anglií, Skandinávií a Francií, jejich výraz je sice na první poslech velmi tradiční, ale při bližším ohledání velmi dobře koresponduje se současností. Což je ostatně také případ houslisty Ryana Younga, jehož projev v duu s kytaristou Davidem Foleym byl sice znatelně introvertnější, nicméně publiku uhranul tak, že ani nedýchalo.
Z Angličanů největší úspěch sklidil Sam Lee, nejen proto, že do Náměště přijel už potřetí, ale i proto, že je momentálně asi vůbec nejúspěšnějším folkařem v Británii. Jeho hudba překračuje folkové standardy do všech stran, Lee je jako brilantní zpěvák ovšem dokonalým a zejména nesmírně přesvědčivým svorníkem.
Mimo anglickou linii, a mezi úterkem a čtvrtkem vlastně absolutně, okouzlila Nora Brownová ze Spojených států. Šestnáctileté dívce z New Yorku bůhvíproč učarovala lidová hudba z Apalačských hor a na banjo, okrajově i (kupodivu) elektrickou kytaru a s hlasem bezmála skřivánčím ji interpretuje tak autenticky, jako kdyby se narodila někde v Kentucky.
Že je Brownová otevřená všemu se ukázalo, když si na odborném muzikologickém kolokviu, jehož byla hostem, nedomluveně zahrála se sestrami Rheingansovými z Anglie a táž kooperace pak byla jedním z vrcholů Brownové bloku v rámci jejího večerního koncertu na hlavní scéně. I to bylo naprosto přirozené, nepředvádivé a přitom vrcholně muzikální.
Domácí účinkující většinou letos nijak nezaostávali za zahraničními. Vladimír Merta se svým triem odvedl mimořádně soustředěné vystoupení, v němž nechyběla řada jeho nejznámějších písní a které vyvrcholilo překrásným podáním Astrologa. Radůza s brilantními spoluhráči, Josefem Štěpánkem na kytaru a Milošem Dvořáčkem na bicí, také prošla svoji kariéru od nejstarších písní po současnost a ukázala, že je momentálně ve svělé formě. Což platí i o vsetínských Žamboších i jejich leaderovi Janu Žambochovi v sólovém projektu.
