Fotograf v čase sluhů. Když Pavlásková točí o Saudkovi

Netřeba se obávat: divákům se samozřejmě dostane v míře vrchovaté kyprých zadnic a mohutných poprsí, jejichž aranžování do proslulých kompozic je procesem bezpochyby uměleckým, ale začasté také komickým. Někomu se možná taková podívaná neomrzí nikdy, jinému se může zdát, že její hojnost byla ve filmu přece jen překročena a méně by bylo více. Ale tak lze diskutovat i o Saudkově tvorbě jako takové.

Z filmu Fotograf.

Děj filmu Fotograf se ostatně začíná odvíjet nikoli v časech, kdy byly umělcovy tvůrčí postupy nejzajímavější, ale až na začátku 90. let, v době, kdy kritik na vernisáži Janovi vytkne, že se opakuje a nikam už se neposouvá. Fotograf se rýpalovi sice vysměje, ale skutečností je, že už má pevně zažitý způsob tvorby i bytí. Jeho životním prostředím je jakýsi bizarní harém, kde je Jan zároveň vládcem i sluhou. Ženy se žádanému umělci koří a zároveň jím smýkají, usilují o jeho přízeň, snaží se jej ochraňovat i si jej přivlastňovat. Jan mezi nimi proplouvá s dojemně neohrabanou nonšalancí, doprovázenou lakonickými glosami a něžně sprosťáckými průpovídkami.

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

Jeho permanentní exhibice je jistě zčásti maska, která už k němu však zřejmě přirostla natolik, že se snad ani nedá sejmout. Klaunský převlek dovoluje Janovi vyjadřovat touhy, úzkosti, názory, aniž by si úplně zadal nebo aniž by kohokoliv, včetně sebe sama, pouštěl opravdu hluboko. Titulní postava je unikavá, nespolehlivá, v lecčems slabošská, ale navzdory některým docela nechutným projevům vlastně neustále sympatická a pochopitelná.

Můj objevitel

Když se u Jana objeví mladá studentka managementu Líba, vypadá to, že půjde o další z řady víceméně neškodných obdivovatelek. Je ale tak úslužná, ochotná a schopná, že si časem vydobude právo Janovi asistovat. Pokorně snese i nepřízeň dosavadních Janových favoritek, zejména nápadně labilní Klárky. Krok za krokem opanuje Líba celý Janův život: zmocní se nejen jeho citů, ale i jeho majetku, jeho díla a jeho umění. Stane se Janovou úpornou epigonkou, zmanipuluje média, dá si umělecké jméno Ráchel a uspořádá společnou výstavu, na jejíž vernisáži Jana tituluje „můj objevitel“. Touží i po spojení svých a Janových genů – a i to se jí oklikou podaří. Po Janově kolapsu jej predátorka internuje na venkovské chalupě, pod dohledem (jak jinak) jeptišek...

Krok za krokem opanuje Líba celý Janův život...Marie Málková v hlavní ženské...

Dostane Jan Rejžek Českého lva?

Ve filmu Fotograf se v drobných úlohách míhají osobnosti českého umění a publicistiky. Roli nepříjemného a nespravedlivého kritika ztvárnil Jan Rejžek, jehož herecký výkon ovšem tak úplně nepřesvědčuje. Je však třeba říci, že zejména jeho druhý výstup režisérka tolik napumpovala hořce ironickým přesahem, že by jej těžko věrohodně sehrál i Brad Pitt. Přece jen lépe dopadá herecká etuda výtvarníka Davida Černého, které nechybí drobná zábavná pointa.

Irena Pavlásková docela zručně předestírá situaci Mistra, jehož zdánlivě submisivní fanynka se proměnila v sebevědomé, egoistické, manipulující monstrum. S novými postavami a oporou v reálných událostech vlastně režisérka opakuje svou modelovou studii ženy požírající muže, kterou před lety nabídla ve filmu Čas sluhů. Tam se s Karlem Rodenem v podobné situaci utkala Ivana Chýlková. Ve Fotografovi se role Líby-Ráchel ujala Máša Málková, která obdařila zápornou hrdinku nespornou přitažlivostí v úvodních fázích filmu, o něco méně už se jí daří vyjádřit démonickou, laskavě zaobalenou krutost, s níž někdejší děvče pro všechno ničí zaskočeného fotografa.

Karel Roden asi v maximální možné míře prodchl svého Jana duchem skutečného Jana Saudka (nebo jeho pózou, zkrátka tím, co ze sebe Jan Saudek dává poznat). Jinými slovy – hraje Jana tak, jak by se asi zahrál Saudek sám. Je v tom klad i úskalí snímku Fotograf: jsme skutečnému fotografovi asi dost blízko, ale rozhodně ne blíž, než nás on sám pustil.

Jan Saudek se podílel na scénáři filmu a na plátně se dvakrát objeví i osobně – na začátku a na konci, v přidaných záběrech hovoří se svým představitelem Karlem Rodenem. Úvodem praví, že divákům bude lépe předestřít spíše „fantasii“, neboť pravda by pro ně byla příliš bolestivá. A že si tedy ve filmu budou raději trochu vymýšlet. Zejména v druhé polovině snímku, kdy je Jan osudovou ženou svých pozdních let srážen do kolen, asi člověka napadne, co by tak bylo bolestivější než právě toto. Možná kdyby hlavní hrdina přestal být tím věčným, rozpustilým puberťákem, který se nikdy nepoučí a i v nejtěžších chvílích se udržuje při životě tím, že neustále dává na odiv svou lačnost „po kundě“. Kdyby o svou ochrannou ulitu někdy docela přišel. Na takovou tragédii ale ve filmu nedojde.