Sobota 2. července 2022, svátek má Patricie
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Fotografie na maximum. Antonín Kratochvíl v sobě nese celou podobu lidského údělu

Kultura

  5:00
PRAHA - Dům U Kamenného zvonu nemohl vybrat po nucené covidové pauze lepší lákadlo: rozsáhlá výstava fotografií Antonína Kratochvíla, která v Praze běží až do poloviny října, táhne jako ten nejsilnější magnet. A někdy skoro bere dech, zvyšuje divákovi tepovou frekvenci.

Ve víru dějin. Italský filmař Vittorio Storaro tak, jak ho Antonín Kratochvíl zachytil v roce 1990. foto: ANTONÍN KRATOCHVÍL

Není divu, letos třiasedmdesátiletý Kratochvíl je reportér dobrodruh, který odjakživa hledal globálně to největší drama: chudobu, války, přírodní katastrofy. Afghánistán, Zimbabwe, Irák, Haiti, Rwanda, Venezuela, ale i Ukrajina, Rumunsko, Polsko a Česká republika. Tváře, ruce, těla – živých, zmrzačených, mrtvých. A přestože se vždycky držel humanistické tradice, jeho černobílé fotky moc naděje a víry nedávají. Jde z nich bolest, úzkost a zmar.

Fotografie Antonína Kratochvíla.
Portrét vytvořený Antonínem Kratochvílem.

Vězení i cizinecká legie

Někdy má divák dojem, že sleduje brutální filmový horor. Točený ruční kamerou. Žádné triky a inscenace, prostě syrová skutečnost, která jde nejen k jádru konkrétní kauzy, ale i člověka obecně. Člověka zotročeného náboženskou hysterií, rozvráceného patologickými ideologiemi, ať mají kořen nalevo, nebo napravo, člověka posedlého vražedným animálním běsem, zdegenerovaného bezohledným bažením po nejvyšších místech v potravním řetězci.

Kratochvíl to neměl v dětství a mládí lehké. Otcův renomovaný fotoateliér v Lovosicích byl po osmačtyřicátém nemilosrdně znárodněn, rodina skončila načas v pracovním táboře; tlak nepolevil ani po přestěhování do pražského Karlína ve třiapadesátém.

Když bylo Kratochvílovi dvacet, zmizel obratem v cizině. Protloukal se dramaticky: pobyl ve vězení i ve francouzské cizinecké legii, s níž bojoval v Čadu. Později v Amsterodamu vystudoval fotografii, v šestasedmdesátém pak dostal americký pas. Ve třiceti se mu konečně otevřel svět: horizontálně i vertikálně. Fotil globální bídu, krutosti a smrt, ale taky celebrity, hlavně od filmu a muziky: Bowieho a Hlavsu, Landovského, Dylana, Rena nebo Debbie Harryovou. Jasný kontrast s těmi válečnými hrůzami; možná něco jako ventil, úlevný pohled jinam. Podobně reportáž z Galapág: bohatství vodní říše, široká křídla ptáků, přeludná a nedotčená krajina.

Kratochvílovy fotografie zobrazují člověka uprostřed moderních dějin. Přesněji v jejich strhujícím víru; v rychlém pohybu, rozostřené, sledující víc samu dynamiku chvíle než konkrétní aktéry a kulisy. Lapající víc okamžitou emoci než nějaký přesný, vizuálně atraktivní kompoziční plán. Anonymní těla, ruce, tváře; vychrtlé, zubožené tělo na hranici kolapsu, ruce spoutané řetězy, tvář, v níž se potkávají údiv, bolest a tušení konce. Zničený člověk, zničená krajina. Žádná komika (jako třeba u Viktora Koláře), žádná symbolická nadstavba (jako u Karla Cudlína); všechno je teď a tady, všechno se v tom záběru hlásí o slovo najednou, prudce a v plné síle. V Kratochvílových snímcích nejsou žádné literární, výtvarné, filmové ani divadelní přesahy, žádné citace, žádné odkazy. Na maximum je tu využito jediné – sama fotografie. Kratochvílova řeč je tvrdá a jasná. Bez cynismu, emocionálního vyděračství, bez moralizování.

Spoléhat se sám na sebe

Pražská retrospektiva tuhle autorskou sázku na specifiku média respektuje. I když si občas pomůže filmem nebo zvukovou kulisou. Fotografie na stěnách jen výjimečně skládají nějakou příběhovou linku, ať kontrastní (Afričanka versus celebrity), ať vývojově logickou (muslimové bijící hlavou o zem při modlitbě a vedle záběr na zohavenou mrtvolu). Kratochvíl vlastně není ani kritický, nevyvěšuje protestní fangle, nemá potřebu agresivního výkladu, který by uvedl věci na pravou míru. Spoléhá primárně na sebe. A sekundárně na diváka: na jeho vidění, na jeho zkušenost, na jeho lidský rozměr. „Esej“ v názvu výstavy je tady víc než namístě. V zakladatelském díle Michela de Montaigne totiž mimo jiné čteme, že „každý člověk v sobě nese celou podobu lidského údělu“. Každý člověk možná, výjimečný fotograf Antonín Kratochvíl jistě.

ANTONÍN KRATOCHVÍL: FOTOESEJE

Kurátorka: Pavlína Vogelová

Dům U Kamenného zvonu, Praha, do 18. 10.

Autor:

Cesta do Chorvatska 2022: Jak projet rozkopané Slovinsko a tankovat v Maďarsku

Premium Dobrá zpráva pro dovolenkáře mířící autem na Jadran. Cesta byla letos hladká, na nejrychlejší trase přes Vídeň, Graz...

Zbraně, které zaskočily Putina: „Muskovo“ bombardování

Premium Už druhý den po nočním překročení hranic měli triumfálně projíždět centrem Kyjeva, po čtyřech měsících místo toho vězí...

Jet sto třicet, nebo zpomalit? Na dálnici můžete uspořit litry paliva

Premium Ceny paliv opět atakují rekordy. Také si všímáte, o kolik víc řidičů jezdí poslední měsíce „na spotřebu“? Vyzkoušeli...

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Mohlo by vás zajímat