130 let
Výtvarné artefakty v pohybu. Johann Le Guillerm uvádí na Letné svůj projekt...

Výtvarné artefakty v pohybu. Johann Le Guillerm uvádí na Letné svůj projekt Terces. | foto: PHILIPPE LAURENCON

Nejsem smutný, rád se směju, ale při představení se mají smát diváci, říká Johann Le Guillerm

Kultura
  •   20:32
Francouz Johann Le Guillerm, který na letošní Letní Letné uvádí svou inscenaci Terces, není v Praze poprvé. Tento absolvent Centre National des Arts du Cirque a zakladatel Cirque ici zde už před 15 lety diváky okouzlil svým podivuhodným minimalistickým stylem, v němž se potkává dramatické umění s výtvarným.

Guillermovy cirkusové projekty představují originální výtvarný koncept v pohybu, v dramatické akci. Je jediným aktérem na scéně stejně jako zasmušilým pozorovatelem toho, co jeho přičiněním vzniká. Jeho přesnost a fyzické schopnosti jsou omračující. A on sám se nejspíš na scéně za tohoto dokonalého akrobata a performera skrývá, v soukromí působí velmi introvertně a je vidět, že to, čemu se věnuje přes třicet let, jej stále pohlcuje, a jak sám přiznal, i baví.

Lidovky.cz: Vaše produkce mísí žánry, je to pohybové divadlo, klauniáda, akrobacie, výtvarné umění od konceptu až po sochy. Co tedy jste? Herec, sochař, akrobat, filosof? A je to ještě cirkus?
Termín cirkus stále víc ztrácí svůj původní význam, je už to jen seznam tradičních praktik jako žonglérství, akrobacie vzdušná i pozemní, klaunérie čili souhrn technicky založených dovedností, které se navíc provozují kolektivně. Pro mě je cirkus prostor, který lze vnímat z různých úhlů pohledu. A já tvořím v ohnisku těch pohledů, stojím ve středu a snažím se do něj vnášet minimalistické akce. Takové, které se běžně nedělají, jsou zapomenuté nebo je zatím nikdo nevyzkoušel. Jestliže chápeme slovo cirkus v původním významu, tak ano, jsem cirkusák, ale pokud ho vnímáme rozvolněně, jsem praktik, který prostor cirkusu využívá k proměnám pohledu na určité akce nebo objekty. Specifikou cirkusu je, že divákům poskytuje jakousi přírodní architekturu. Nabízí nepřeberně mnoho úhlů pohledu a já je ze svého středobodu ovládám.

Lidovky.cz: Před patnácti lety jste v Praze uvedl inscenaci Secret, ta současná Terces je vlastně její převrácený název. Některé obrazy se objevily už tehdy, jiné byly úplně nové. Co to znamená, je to nějaký řízený návrat k sobě?
Vracím se ke svým projektům pravidelně, každých sedm let vytvářím nové varianty. Když pracuji na nové inscenaci, čtvrtinu té staré zachovám a čtvrtinu předělám nebo posunu a polovina je pak úplně nová. Chci, aby diváci viděli to, co poprvé nezahlédli a co jim uteklo. Anebo to dnes vnímají jinak, protože vše se stále mění a vyvolává různé asociace. Je to pro mě dialog starého s novým.

Lidovky.cz: Jak si vybíráte materiály a jak z nich vznikají objekty? Inspiruje vás materiál nebo víte předem, co chcete vytvořit a hledáte nejlepší řešení?
To je různé, všechny možnosti jsou otevřené. Ale každý materiál, který vidíte na jevišti, nejdřív pečlivě prozkoumám, abych poznal jeho vlastnosti a možnosti. Snažím se zkoumat jako v laboratoři, z čeho se do detailu skládá, jsou to maličkosti, ale i přes ně lze objevovat svět. Mně vlastně jde o to, abych pořád konfrontoval všechny úhly pohledu a těší mě, když najdu věci, které mám před očima a stejně jsem je neviděl.

Lidovky.cz: Vystupujete sám jen s několika asistenty. Proč?
Pracuji sám třicet let. Potřebuji být svobodný v prostoru a v čase. Když pracujete s partnery nevyhnete se kompromisům a já dost lpím na svých představách a vyžaduji přesnost a asi by mi to komplikovalo život, kdybych byl něčím omezovaný a musel se i podřídit. Své objekty si sám navrhuji, jejich modely pak putují k výrobcům, ale i tam kontroluji postup.

Lidovky.cz: Terces se hodně točí kolem rovnováhy. Je to pro vás téma?
Je to obecné téma, jakmile se věci dostanou do pohybu, hledají rovnováhu. A to se dá říct i o mé inscenaci, ta asociace je zřetelná.

Lidovky.cz: Byl jste žákem Ctibora Turby. Řekla bych, že něco z české školy ve vás zůstalo. Jak moc vás ovlivnil?
Určitě mě ovlivnil, byl vždycky velmi blízko studentům, bavil a smál se s námi, chodil s námi na jídlo, měl velkou empatii ke všem. Je to asi určitý typ citlivosti, kterou nám předal. Pro nás bylo zajímavé mít profesora z jiné země a s jiným pohledem, ale pro něj bylo typické, že nám nic nevnucoval, snažil se u každého žáka rozvinout jeho předpoklad. Důvěřoval nám a dodával nám odvahu a sebevědomí. A to je u profesora to nejdůležitější.

Lidovky.cz: Na scéně působíte melancholicky možná i zasmušile. To je stylizace nebo jste takový skutečně?
Nejsem smutný, rád se směju, ale při představení se mají smát diváci, to by asi nebylo ono, kdybych se tomu, co dělám, smál. Ale možná se za svou postavu přece jenom trochu skrývám.

Lidovky.cz: V Terces třikrát postavíte sofistikovanou dřevěnou konstrukci bez jediného šroubku. A ona drží a nespadne. Jak je to možné? Nebo vám už někdy při představení spadla?
Ano, párkrát se to stalo, když byla špatná příprava. Jak jste sama zmínila, jde o udržení rovnováhy, a to je dost křehká záležitost. Já samozřejmě dělám všechno proto, aby se tak nestalo, aby architektura, kterou stavím, měla pevný řád, a to vychází právě z předchozího zkoumání. Prostě se to od základu musí „uplést“ správně.

Lidovky.cz: Postavit věže z mnoha knih a pak konstrukce z dřevěných tyčí v šílené rychlosti, to je „makačka“. Vy nejste nikdy unavený?
Jde to, jím dobře a spím dobře. To stačí.

Lidovky.cz: Ale přece jenom...
Vždyť je to moje řemeslo, to se nedá nic dělat.

Lidovky.cz: V Praze hrajete šestnáct dní kromě čtvrtků a nedělí. Co děláte, když máte volno?
Jdu se projít po Praze, zkontrolovat známá místa.

Lidovky.cz: Jaká je podle vás budoucnost nového cirkusu, má třeba smysl stále překračovat fyzické hranice?
Myslím, že o to ani nejde, to bude vždy možné. Ale nabízí se stále víc nových možností, které se ani netýkají fyzických dovedností, mnohem víc jde o způsob myšlení, kreativitu, experiment, je to mnoho fazet. A ten prostor se stále rozšiřuje, to fyzické je jen malá část z nabídky.

Autor: Jana Machalická