Druhým jménem Františka Segrada je autenticita. Sice nadužívané a v mnoha případech zneužívané slovo, zvláště v hudební publicistice, ale v tomto případě skutečně sedí.
Je zajímavé, jakým způsobem se Segrado se svým valašským výrazem a velmi osobitým, poněkud ležérním frázováním (mnohdy ne nepodobným Bobu Dylanovi) dokáže zhostit i formálně a obsahově velmi sofistikovaných textů a konec konců i melodií.
Neboli: Segrado se na hudební scénu v širším měřítku uvedl v 80. letech v rockové kapele Dobrohošť, která čerpala z lidové a keltské muziky, pak zpíval s Veselou bídou neortodoxně podané valašské lidovky. Až od začátku spolupráce s Michalem Horáčkem, který jej přizval na společné album s Jardou Svobodou Tak to chodí (odkud pocházejí dva dosud asi nejznámější zpěvákovy songy Praha a Něco hezkého), se stal tím, čím je dnes a v čem by asi mezi mužskými interprety v Česku těžko hledal konkurenci: šansoniérem. Do tohoto žánru si ovšem přinesl právě to, co je nejpodstatnější pro lidové zpívání: onu uvěřitelnost a tedy autenticitu.
Horáčkovi spolupracovníci
Na albu V paralelním vesmíru, jehož booklet je mimochodem vyzdoben krásnými fotografiemi Jindřicha Štreita, se sice Michal Horáček po letech různých společných projektů explicitně nepodílí, jeho „ducha“ ale v pozadí cítíme. Už třeba v tom, že album produkovali dva z jeho nejbližších spolupracovníků na hudebním poli, zvukař Michal Pekárek a kytarista Josef Štěpánek. Nebo že jednu z krásných písniček alba, Na břehu Dyje, napsala dvojice Milan Vyskočko Vyskočáni a Peter Lipovský, která je podepsána pod většinou repertoáru další „Horáčkovy hvězdy“ Szidi Tobias.
Zároveň je toho samozřejmě hodně, čím je tento projekt výrazně odlišný. Jsou zde například zajímavé skladby Davida Rottera, které spíš připomínají filmovou hudbu, jen možná měly být lépe „rozesety“ po albu (Tiché lži s textem Doda Gombára a zhudebnění krásně prostého textu Oldřicha Janoty Chtěl jsem ti říct neměly jít po sobě – což je ale jediná výraznější výhrada k produkci).
Autorsky Segradovi přispěly také tři velké osobnosti českého písničkářství: Petr Linhart (v jeho typické poloze jej najdeme v písničce Ve středu jsem to pochopil), Xavier Baumaxa (Zdviž má díky aranžmá okouzlující šarm francouzského popu 60. let) a Radůza. Ta se postarala vlastně o jediné výrazné zlehčení jinak poměrně sebezpytného alba ve vtipné písničce Když jsem se narodil, sníh byl zelenej, popisující reálné okolnosti Segradova příchodu na svět v roce 1955. Tečka za albem, původně americké muzikálové číslo Stephena Sondheima Snad přijde i klaun, moc optimismu nedodá. Ale je o to životnější.
