Po 13 letech má tento významný i svérázný autor opět příležitost představit svoje realizace ve velké měřítku, tentokrát v barokní Valdštejnské jízdárně. František Skála se vyhýbá srovnávání s minulostí. Tvrdí, že současná výstava je koncipována zcela čerstvě, bez návaznosti na předchozí, a stejně by měla být i vnímána. Samotné prostory se značně liší. Zatímco v Rudolfinu šlo vlastě o vyplňování daných místností, ve Valdštejnské jízdárně čelil autor výzvě jedné obrovské haly, kterou bylo nutno rozčlenit. Poradil si s tímto úkolem opravdu virtuózně.
S citem pro dramaturgii, která je showmanovi Skálovi vlastní, návštěvníka provádí řadou samostatných pokojů, či vlastně miniaturních budov, které střídá s monumentálními skulpturami. Jako bychom nahlédli do umělcovy hlavy, vstupujeme do různých myšlenek, nálad, které nám servíruje jako degustační menu v pavilonech nesoucích název Muzaion, Pavillon či Gallery. To, co v nich nalezneme, poklady, symboly, nápady, jsou stejně důležité, jako způsob, kterým jsou prezentovány. Samozřejmě, František Skála, zakládající člen skupiny Tvrdohlavých, laureát Ceny Chalupeckého a Komtur zelené berušky se nezměnil, je stále takový, jak si ho pamatují ti, kteří si vystáli frontu v Rudolfinu, či jeho dávní spolužáci. Hledající, surealistický, vtipný, hrající si, tribální, magický.
Jeden každý exponát nese jeho unikátní DNA, od miniaturní asembláže z nalezených pokladů až po obrovský nafukovací balon – lebku či třímetrový zub se zlatou korunkou. Součástí jeho geniality je právě jeho schopnost se znovu a znovu přerodit, reinventovat, překvapit novou vizí, byť za použití známého tvarosloví. „Návštěvník by se měl připravit na to, že právě spadl z měsíce, a uvidí něco, co ještě nikdy neviděl.” Slova autora, kterými zve na svoji „show” nejsou tak docela přesná. Možná by se návštěvník měl spíše připravit na to, vidět často všední věci tak, jak je nikdy neviděl.
František Skála s manželkou
Výstava je komponována jako jeden pečlivě promyšlený zážitek, ve kterém klíčovou roli hraje světlo. S bravurou jej používá ve všech jeho kvalitách, včetně světla přirozeného přicházejího oknem do Valdštejnské zahtrady. Zatímco exponáty Franta sbíral a tvořil v průběhu posledních 13 let, výstava vznikala konceptuálně od jara minulého roku. Eva Skálová, která se jako obvykle na realizaci podílí obrovskou měrou ukazuje na konstrukce, které v prostoru jízdárny postavili: „Původně měly být pokryty malbou, texturovány, ale nakonec se nám líbilo více nechat je v přirozené barvě. Lépe tak vynikne jejich tvar a hmota.” Věří, že si návštěvníci do Jízdárny cestu najdou, i přes nedostatečnou publicitu.
Paradoxně, pro autora, který se „internetům” vyhýbá jako čert kříži, se možná právě díky sociálním sítím rozkřikne, že toto je rozhodně zážitek, který si nechtějí nechat ujít.
