Většina vystavených děl pochází ze sbírek galerie, instalace je proto oslavou nejen tuzemských průkopníků avantgardního směru, ale také prozíravosti a odvahy někdejšího ředitele instituce Jana Sekery. V roce 1966 se podílel na založení oblastní galerie nesoucí jméno po pozdně gotickém architektovi Benediktu Rejtovi. Jako záslužné se také ukázalo Sekerovo rozhodnutí nakupovat přímo v ateliérech umělců díla, která byla pro tehdejší režim nepřijatelná.
Avšak právě tyto akvizice proslavily galerii ve světě. Nejen díla tří lounských rodáků Zdeňka Sýkory, Vladislava Mirvalda a Kamila Linharta přijížděli v šedesátých letech do Loun obdivovat zahraniční umělci a novináři. Z dalších stejně vyhraněných umělců jsou zde zastoupeni například Hugo Demartini, Karel Malich, Stanislav Kolíbal, Milan Dobeš, Jan Kubíček, Jiří Hilmar, Dalibor Chatrný, Radoslav Kratina.
Mezi napětím a křehkou stabilitou
První zásadní výstavou v začátcích existence galerie byla výstava s totožným názvem – Konstruktivní tendence, připravená v březnu 1967 teoretikem Jiřím Padrtou. Již v listopadu téhož roku ji v téměř stejné sestavě hostil Frankfurt nad Mohanem. Důležité výstavy s takto orientovaným uměním, uspořádané na území tehdejšího Československa a v zahraničí v letech 1964–1972, dokumentují v současné lounské expozici fotografie, katalogy, plakáty i konkrétní díla.
Architektonické řešení instalace Tomáše Svobody je nápadité a efektní. Například Malichův objekt Prostorová plastika z roku 1967 umístil vedle vitríny, v níž je tento objekt zvěčněn na fotografii pořízené na již zmíněné výstavě Konstruktive Tendenzen aus der Tschechoslowakei ve Frankfurtu. Propojení kontaktů tuzemských a zahraničních výtvarníků přineslo kromě přirozeného splynutí našich autorů s mezinárodní výtvarnou scénou také možnost zakoupit pro galerii i díla nejen od našich umělců.
Lounská galerie proto vlastní na výstavě rovněž prezentované práce na papíře od maďarského malíře a grafika Victora Vasarelyho. Lenka Sýkorová, manželka a spolupracovnice Zdeňka Sýkory, k tomu dodává, že výstavami a nákupy konstruktivně zaměřených prací se lounská galerie stala ve své době ojedinělou.
Zároveň však napojení na zahraničí znamenalo pro mnohé autory nahlas nevyřčený zákaz doma vystavovat, konkrétně pro Sýkoru to bylo osmnáct let. Na otázku, které z prezentovaných děl svého muže by vyzdvihla, řekla: „Šedou strukturu, protože v roce 1963 vznikla jako úplně první, byl to tehdy velký experiment, proto ji považuji za iniciační.
Ty další jsou samozřejmě již propracovanější. Jsou zde i ukázky objevného Sýkorova konceptu, kdy v letech 1964–65 jako první využil s pomocí matematika Jaroslava Blažka počítač pro přípravu díla, konkrétně pro rychlejší a snazší uspořádání zadaných prvků podle předem stanovených pravidel. O několik let později ale tuto metodu opustil, začal pracovat na makrostrukturách a později na liniích, do nichž zakomponoval prvek náhodnosti.“
Podtitulek výstavy Mezi napětím a křehkou stabilitou poukazuje na přirozený vývoj autorů, kteří výrazný fenomén umění šedesátých let pozvolna přizpůsobovali svému novému vidění a cítění. Díla nepostrádají určité přitakání geometrii, ale divák v nich může pozorovat jisté „rozvolnění“ jejího řádu. Exponáty vystavené v přízemí připomínají, že Karel Malich začíná pracovat s dráty, Zdeněk Sýkora se již zabývá liniemi.
Od Stanislava Kolíbala je zde vystaven objekt Křehká stabilita. Kurátor expozice Pavel Kappel se v části katalogu nazvané Názory vzájemně víceméně blízké podrobně věnuje pojmu nová citlivost. Ta už podle něho „není skupinovou nálepkou, která by měla zastřešit sumu podobných uměleckých tendencí, ale jakýmsi volnějším principem, nutnou výbavou určitého umělce“.
Součástí výstavy jsou ukázky tvorby významných zahraničních autorů, jejichž práce v daném období měly se zmíněnými tuzemskými výtvarníky srovnatelnou úroveň. Společné výstavy vytvářely zdravou platformou pro diskuse a vzájemné představování novátorských postupů. Z cizinců je zde připomenuta tvorba významného francouzského představitele nových tendencí Françoise Morelleta, jenž byl svým způsobem práce a uvažováním blízký zejména Zdeňku Sýkorovi, s nímž se osobně přátelil.
Dále je to Italka Marina Apolloniová, zabývající se kinetickým uměním, nebo anglická reprezentantka op-artu Bridget Rileyová. Prostor dostali také argentinští konstruktivisté a v Moskvě založená skupina Dviženije, jejíž členové vystavovali v Lounech dvakrát (1965 a 1972). Zajímavostí je uvedení tvorby Jiřího Koláře, jehož osobnost je zde více než ke konstruktivním tendencím vztahována k jeho podílu na zrodu lounské galerie. Oživení zájmu o tzv. nové tendence v umění přinesla i loňská klatovská výstava Rytmus, do níž kurátor Jiří Machalický zařadil díla vzniklá pomocí geometrických metod od Sýkory, Demartiniho, Kubíčka a dalších.
