Tvorba Adély Matasové má vnitřní logickou stavbu a přirozený vývoj, i když se postupně značně proměňují její výrazové prostředky. Návštěvníci si díky koncepci mohou snadno uvědomit, z čeho umělkyně vychází, kam směřuje a jaké má její projev přesahy do dalších tvůrčích oblastí. A také jak zapadá do celého poválečného uměleckého vývoje.
Výstava tedy zřetelně vypovídá o tom, jak se vyvíjí autorčin výtvarný názor, co svou tvorbou sleduje, jaké vztahy ji zajímají a jaké technické postupy užívá. Z každého období jsou tu zastoupeny určité soubory nebo okruhy kreseb, objektů a instalací. Je zřejmé, že po celý život experimentuje nejen s výrazovými prostředky, ale i se způsobem vnímání a chápání reality. Její tvorbu nelze zařadit do jediného směru či proudu, na to je příliš složitá a nejednoznačná.
ADÉLA MATASOVÁ: METASYSTÉMY Kurátoři: Michal Koleček, Veronika Marešová Galerie Středočeského kraje – GASK Kutná Hora, do 5. června |
Její typický způsob myšlení se promítá už do raných kreseb Subjektivních krajin z první poloviny 60. let, v nichž se prolínají linie, plochy a prostory blížící se existenciálnímu vnímání světa. Promítá se do nich až surrealistická představivost a přitom se blíží soudobé strukturální tvorbě. K těmto kresbám se přirozeně váže mnohem pozdější instalace nazvaná Situace II (1991–1992), v níž umělkyně potáhla robustní kovovou konstrukci papírovou hmotou.
Exaktní tvary se tak spojují s nahodile vznikající strukturou. Vnitřní prostor s vnějším se prolíná v digitální fotografii nazvané Mezi I – nakloněná rovina z roku 2009. V souboru reliéfů Pohyb a zastavení experimentuje Adéla Matasová s papírovou hmotou, do níž se promítly procesy, které se v určitém okamžiku zastavily.
Zajímavou součást jejího díla tvoří Fiktivní projekty (2000–2001) vytvořené fotomontáží, v nichž do reálné krajiny vsazovala obrovská zrcadla odrážející děje probíhající na obloze. Samozřejmě nepočítala s tím, že by se tyto její představy mohly uskutečnit. (Podobně uvažoval sochař Aleš Veselý, když vytvářel modely svých krajinných vizí.)
Záhady a tajemství
Umělkyně pracovala také se syntetickou pryskyřicí, která jí umožňovala vytvářet tvary plné záhad a tajemství, jimiž vyjadřovala probíhající děje v lidském mozku (Míra soustředění, 1968–1970) nebo proměny částí lidského těla (Rty, 1968–1970). V reliéfech ze stejného materiálu zachycuje deformace hmoty při zastaveném pohybu (1986) podobně jako při použití papírové hmoty.
Některé její instalace různými způsoby reagují na přítomnost člověka, na jeho pohyb nebo na znění jeho řeči. V těchto kinetických objektech dochází k digitálně řízenému mechanickému pohybu prvků umístěných na dřevěné konstrukci a elastické látce, které se dokonce zaznamenávají na obrazovce, kde pokaždé vzniká jiný obrazec, který po skončení procesu ihned mizí. V digitálních fotografiích z fascinující jihoevropské krajiny zaznamenává autorka své performance (Hnízdo, To co zůstává ze souboru Jak si usteleš, 2010–2014). V kinetickém objektu nazvaném Skryté podoby (1997) opět probíhá mechanický pohyb pod elastickou látkou.
Vyvrcholením celé expozice se stává dvoukanálová videoprojekce Každý se někdy chtěl dotknout jsoucnosti (2019–2022), v níž je neustále narůstající vizuální proces spojený se stupňujícím se zvukovým doprovodem připomínajícím hluk při startu nebo přistávání letadla.
Součástí celého výstavního projektu je vedle vnitřní expozice vnější instalace Dešťová stěna, která je umístěna v kamenné stěně v přilehlém parku, v níž kovové pruty zasazené do otvorů ve zdi vydávají při každém vanutí větru zvuky připomínající ševelení listů korun stromů.
