Glen Hansard a Frames slaví čtvrtstoletí „směskou pro kamarády“

Ne že by se The Frames někdy rozpadli. Ovšem poslední řadovou desku The Cost vydali v roce 2006. O rok později, díky filmu Once, přineslo Glenovi Hansardovi mnohem větší mezinárodní úspěch duo The Swell Season s Markétou Irglovou. Na duo písničkář navázal sólovou kariérou. Členové The Frames se na principálových projektech občas podílejí, doprovázeli ho třeba právě na společném titulu s Irglovou Strict Joy (2009). Ovšem značka The Frames se až na pár výjimek, například turné ke dvacetinám, ocitla odložena „u ledu“. 

Oslavy čtvrtstoletí existence se staly nejen záminkou k pódiovým setkáním. The Frames zavítali i do nahrávacího studia, byť nahráli jenom několik písní a pouze jednu zcela novou. Zbytek alba doplnili staršími skladbami. Deska příhodně nazvaná Longitude (termín označuje především zeměpisnou délku, ale používá se i ve významu délky trvání nebo vzdálenosti) přesto není pouhým výběrem největších hitů. „Původně jsme chtěli označit naše výročí nějakým albem typu „best of“ a dali jsme dohromady nejpopulárnější kusy, ale působilo to násilně a nepatřičně. Po sáhodlouhých debatách jsme se rozhodli sestavit raději kolekci skladeb, na které jsme jako muzikanti nejvíce hrdí, bez ohledu na to, jak moc bude či nebude výsledek reprezentativní. Nejde o souhrn naší kariéry, spíše o směsku, kterou bychom vypálili kamarádům. Řada písní je na desce také v poněkud jiných verzích než na původních nahrávkách,“ vysvětluje Glen Hansard v tiskové zprávě.

Podobenství o kapele?

Smysluplnost kompilace Longitude potvrzuje už jenom nová, mimořádně silná verze písně Revelate, natočené poprvé v roce 1995. Oproti originální nahrávce zní hutněji, sevřeněji, souhra mezi muzikanty doslova jiskří. Nadchne přesto, že nové podoby oblíbených a dávno zažitých písní máme tendenci vnímat s despektem. Totéž platí pro omlazenou, zvukově průzračnou úpravu skladby Fitzcarraldo s brilantní komunikací kytar a houslí i procítěným Hansardovým zpěvem. Příběh o síle vůle, o „muži, který přetáhl parník přes pralesy a vrcholky hor“, tu působí snad sugestivněji než kdy dříve. 

Bráno obecně, Hansard je v rámci kapely živelnější, dravější. Tahle spoluhráči „vyhecovaná“ poloha mu mimořádně sluší. Písničkářova přesvědčivost třeba jen za doprovodu akustické kytary je sice pověstná, ale o synergickém efektu spolupráce s The Frames také není pochyb. Pro tuto příležitost napsaná balada None But I (Nikdo jiný než já), jejíž text se v pointě překlopí od sebeobrany různých postav (vojáka, světce nebo třeba personifikovaného přílivu) ve stylu „já nic, já muzikant“ k sebeobvinění „můžu si za to sám“, nabízí hned několik témat. Třeba zodpovědnost za kolaps vztahů, za prázdné sliby, za pochybnosti. Může ale posloužit i jako podobenství o samotné skupině, o její existenci skutečné či stínové. 

Album Longitude potvrzuje, že The Frames urazili slušný kus cesty, naplněné povedenými písničkovými scenériemi. A hlavně naznačuje, že společné putování by mohlo úspěšně pokračovat. Tedy pokud by Glen Hansard chtěl a přesměroval autorskou energii ze sólové dráhy zase ke kapele. Momentálně ho opět zajímá především vlastní projekt. Vydání druhé samostatné desky, pracovně nazvané Didn’t He Ramble, naplánoval na 18. září.