Nejenže to probírají sociální sítě, ale dokonce i některá média hodnotí akce takřka výhradně podle toho, jestli měli umělci „tu drzost“ a řekli něco mimo „povolené téma“. Tedy jestli si dovolili něco víc než jen poděkovat mamince, manželce, Bohu a fanouškům a způsobně odejít do zákulisí.
Nevím, kde se to u nás vzalo, je to snad nějaká česká předpo... dělanost, přistupovat na tu hru, že o politice smí veřejně mluvit jen takzvaný profesionální politik. Což mimochodem, v trochu jiné rovině, rezonovalo už v diskusích, a dokonce některých novinových komentářích v období prezidentských voleb. Že totiž právo být prezidentem má jen – zase to zaklínadlo – profesionální politik.
Rád bych hlasatelům těchto pravdiček připomněl, že zůstaneme-li u prezidentských voleb, jejich oblíbený Miloš Zeman se stal profesionálním politikem až v lednu 1990, tedy v pětačtyřiceti letech. Čili byl například o čtyři roky starší než „ten doktor“ Marek Hilšer. A to šel (Zeman) na vlastně mnohem zodpovědnější poslanecký post, ne jen klást prezidentské věnce.
A co se týče práva umělců vyjadřovat se veřejně k politické situaci, pamětníci si možná vzpomenou, jak byla většina národa nadšená, když Michael Kocáb na Děčínské kotvě v předrevolučních časech prohlásil, že „každý má takovou vládu, jakou si zaslouží“.
Tak proč by on nebo jeho kolegové nemohli mluvit o tom, co je tíží, dnes? Ostatně, nebýt toho, že se jistý umělec, dramatik, a jeho přátelé kdysi nebáli veřejně promlouvat k politice, možná bychom tady dodnes měli totalitu.
Michael Kocáb při svém prohlášení na Děčínské kotvě 1988
