Udělali si hezký výlet do Izraele, předtím na představovacích kolech se podívali i do pár dalších zemí světa, mohou se pochlubit pěknou sledovaností na YouTube, mají za sebou řadu promoaktivit, které k této soutěži patří. Ale dodejme: které patří jen k ní a vždy jen těch pár měsíců, kdy soutěž běží. Z nastoupeného kolotoče, který by snad mohl člověku vnuknout dojem, že se stal světovou celebritou, totiž vůbec nic nevyplývá.
Je to vlastně až s podivem, jak málo znamená dokonce i vítězství v soutěži, kterou sledují podle výzkumů každoročně miliony. Letos těch milionů prý bylo dokonce dvě stě, čímž se Albert Černý a spol. stali v jednu chvíli nejspíš potenciálně mnohem viditelnějšími Čechy než celá naše politická špička dohromady.
Bylo by tedy logické, že od této chvíle, byť nevyhráli, ale skončili až jedenáctí, budou proslulou kapelou, která bude jezdit světová turné, vystupovat ve světových televizích, nějaká světová hvězda si je pozve na svoji šňůru jako předkapelu. A pokud by tohle neplatilo pro naše jedenácté Lake Malawi, měla by to být jistota u Duncana Laurence, nizozemského vítěze letošní Eurovize.
Že se nic takového v posledních desetiletích žádnému finalistovi ani vítězi Eurovize nestalo a za každým z nich se do roka a do dne zavřela voda? Že už si nikdo nepamatuje ani jméno loňské vítězky? Že poslední vítěz, kterému Eurovize opravdu pomohla, byla ABBA v roce 1974? Ano, máte pravdu.
