Mezi nesčetnými britskými kytarovkami patří HARD-Fi společně s Franz Ferdinand či Kaiser Chiefs k těm úspěšnějším. Povrchnosti honu na „zaručeně nejlepší britskou kapelu dneška“ se můžeme smát, zvláště nám v Česku by ale nemělo uniknout, jak je svižný pohyb na špičkách žebříčků pro tamní pop osvěžující. Bez ohledu na to, že sláva většinou trvá příslovečných patnáct minut a málokdy přežije druhé album. A nakonec je tu samozřejmě nejdůležitější výtka: u většiny kapel hraničí odvozenost jejich muziky s nápodobou. Někdy jde dokonce o jakýsi retro návrat ke slavným vzorům.
Nad HARD-Fi tedy mohou dnešní čtyřicátníci ohrnout nos jako nad kopií slavných Clash. Jenomže většině posluchačů kapely, jak vidno z koncertních záběrů z Astorie, nejspíš ještě nebylo ani dvacet. Proč by se měli prohrabovat tatínkovými elpíčky, když něco podobného hrají jejich vrstevníci někde v hospodě na rohu?
Podobnost s „rockem po levém křídle“ punkových Clash je přitom hlavně v hudbě spíš než v postojích. Zpěvák Richard Archer, hlavní postava HARD-Fi, skutečně hlasem připomíná Joea Strummera a jeho kapela má, stejně jako tomu bylo u Clash, v lásce spojení punkové jednoduchosti s výraznou basovou linkou obvyklou v reggae či dubu. Jako Clash také dokážou z jednoduchých ingrediencí vytvořit překvapivě pestrý celek. Zde ovšem podobnost končí.
Založit kapelu, nebo narukovat k námořnictvu?
„Nestydíme se za to, že chceme mít úspěch, vidět svět. Pro nás to znamená buďto dát dohromady kapelu, nebo narukovat k armádě nebo námořnictvu. Nerad brzy vstávám, takže jsem ty poslední dvě možnosti vyloučil,“ říká tu Archer v jednom rozhovoru. Tak prosté to je, o nic jiného v hudbě HARD-Fi totiž neběží. V tom bude pro pamětníky Clash, navnaděné povědomým zvukem, největší zklamání. Daleko mladším posluchačům je nepřítomnost jakýchkoliv názorů, které by stály za zmínku, nejspíš upřímně lhostejná.
HARD-Fi pocházejí z městečka, které je od Londýna příliš blízko na to, aby žilo vlastním životem, a příliš daleko od činorodého chaosu velkoměsta. Debutovou desku natočili na koleně za pár liber, přesto ji zanedlouho hrála rádia v celé Británii. Obrázky k prvnímu videoklipu natočili při svém drzém vloupání na plochu letiště v Heathrow, a možná právě proto měl takový úspěch na MTV. Vloni málem vyhráli prestižní Mercury Prize a stejně jako Bob Dylan, Clash či Prodigy vyprodali pět večerů ve slavném sále Brixton Academy.
DVD záznam z londýnské Astorie přitom ukazuje, že HARD-Fi nejsou nijak zvlášť zruční hudebníci a prozatím mají svůj styl spíš v genech a v hlavách než v rukou. Taková posloupnost je ovšem správná.
Díky ní vidíme na pódiu kapelu z jednoho kusu. Bonusem je nápaditá předělávka skladby Seven Nations Army od dvojice White Stripes a zcela nová skladba You And Me.
Bezstarostnost a jednoduchost totiž kapele svědčí, jak je poznat například ze dvou rozdílných klipů ke skladbě Cash Machine. V tom pro dospělé, který by u nás mohl běžet po desáté večer, je oním bankomatem z názvu písničky povolání striptérky ve slizkém nočním podniku. V druhé verzi pak členové HARD-Fi, umounění a v montérkách, demonstrují, jaké to je vykonávat práci, která člověka nebaví, jen aby měl peníze na víkend.
Věci jsou zkrátka prosté jako bankomat, ale čím dále se HARD-Fi drží od nějakých kritických sociálních komentářů, tím lépe. Přirozeněji proto působí videa k tanečnímu singlu Hard To Beat a soulové Better Do Better.
Shrnuto, HARD-Fi svůj hudební jazyk dobře ovládají, jen toho zatím moc neřekli a není tak úplně jisté, zda něco dalšího vůbec sdělit chtějí.
Reggae-dubové remixy na CD disku, které pro ně pořídili například Roots Manuva, Grand Tourismo či jejich domácí DJ Wrongtom, halí skladby HARD-Fi do lehkého halucinogenního oparu. O kvalitě výchozího materiálu svědčí, že ani tehdy neztrácí své pevné kontury.
