Inspirován Žebráckou operou Johna Gaye vytvořil Václav Havel víc než jen moderní adaptaci starého textu. Především propojil svět zločinu s pomyslnou rukou zákona, takže si tu nikdo není jist, jakou roli ve skutečnosti hraje a na čí straně stojí. Strany jsou tu vlastně tak pomíchány, že ve výsledku nepřekvapí, když doopravdy neexistují. 
Zatímco vůdce zločinecké organizace Peachum se snaží zmocnit konkurenčního podniku Macheathova a ve skrytu spolupracuje s policií, netuší, že i on je jen soukolím v organizaci, která vládne policii i gangsterskému podsvětí zároveň.
Bez určení žánru nelze dál
Obraz společnosti shora ovládané neviditelnou organizací, jakousi korporací státní moci a kriminality, dnes působí stále a možná ještě více aktuálně než v době svého vzniku. Jen význam se posunul, ztratila se konkrétní adresnost mířící na dobu vzniku hry a motiv udávání každého každým se místo charakteristického společenského marasmu 70. let proměnil spíše v komický situační prvek.
Zůstala však Havlova hra s jazykem, který se pohybuje od roviny pokleslého patosu připomínajícího dnešní telenovely přes řeč policejních protokolů až po středostavovskou banalizující hantýrku. Právě tato jazyková specifika ale představují pro inscenátory četné nástrahy. Vystihnout zdánlivou hovorovost, jednoduchost a přitom vysokou stylizovanost havlovských dialogů a monologů, znamená přesně určit žánr hry.
Režisér Michal Lang se rozhodl pro jakousi ne zcela zřetelnou groteskní komedii, která se občas mění v přímočarou parodii. Dlouhé pasáže, kdy se inscenátoři spoléhají jen na slovo, které nijak divadelně nepojednávají, střídají více nebo méně vydařené gagy. K těm lepším patří náznak opery bez hudby včetně anglických titulků, které připomínají překlady operních libret pro zahraniční turisty. K těm horším obehrávání záchodové mísy ve vězení, kolébavé vyhýbání Peachumové dalším přítomným nebo nekonečné rozmazávání Peachumova smrkance.
Výtvarně je děj zasazen do civilu, i když se zde objevují - ve scénografii i kostýmech dnes tak oblíbené - dobové prvky. Ovšem Peachumova a později i Lockitova kuchyně se standardní masivní linkou je vtipným znakem charakterizujícím velmi trefně životní i myšlenkové niveau středních vrstev. V pravém portálu se zřejmě odehrává ještě nějaká simultánní akce, kterou jsem však vzhledem k recenzentské vstupence v poslední řadě na balkoně zcela na kraji celou dobu ani okem nezahlédla.
Usuzuji tak z postavy Šenkýřky, která mě překvapila při závěrečné děkovačce. Lang vsadil ve své interpretaci na zábavnost textu a zdá se, že mu to vyšlo. Především zde spolehlivě funguje Havlův slovní vtip a na méně přemýšlivého diváka právě ty nejvulgárnější gagy spolehlivě zaberou.
| HODNOCENÍ LN *** |
| Václav Havel: Žebrácká opera |
|
Režie: Michal Lang |
| Švandovo divadlo. Premiéra 9.11. |
Robert Jašków je nevýrazným Billem Lockitem, zřejmě jsou nejdůležitějším rysem této postavy kostkované bačkory. Svému skvělému výkonu ve Škole pro ženy se příliš nepřibližuje ani Ivan Řezáč, který se sice jako vždy prosadí, ale tentokrát je jeho Peachum matnější, než by si zasloužil. Z Macheathových žen a sebe strhne pozornost jen Klára PollertováTrojanová jako zrádná, osudová a záhadná Jenny.
