Pondělí 30. ledna 2023, svátek má Robin
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Kultura

Moravský folklor výrazného písničkáře. Herec Vladimír Javorský vydává album

Přílišná skromnost. „Popěvky“ Vladimíra Javorského mají nosnou myšlenku i pointu. foto:  Jan Zátorský, MAFRA

Doporučujeme
Láska mezinárodně uznávaného divadelního a filmového herce Vladimíra Javorského k muzicírování není publiku neznáma. Jako saxofonista hostoval u skupiny Traband. Vystupuje a natáčí s kapelou Miroslava Kemela. Na pódiích se představil jako písničkář s kytarou či ukulele. K prvnímu albu se ovšem dobral až jako šedesátník.
  5:00

Pro desku Ještě je platí rčení „pozdě, ale přece“. Byla by škoda, kdyby Javorský pro úctyhodné množství dalších aktivit včetně výtvarného umění (grafika, kresba) a tance nechal písničkářský talent nezaznamenaný. O svých muzikantských schopnostech se přitom Javorský vyjádřil skromně a s humornou nadsázkou vypíchl především vklad producenta alba a hudebníků: „Z popěvků pasáčka vepřů se díky Marianovi Friedlovi a skvělé kapele staly písničky. Tak snad vám udělají radost.“ Jde však o skromnost přehnanou. Bez oněch „pasáčkových popěvků“, které mají nosnou myšlenku i pointu, by nebylo co aranžovat.

VLADIMÍR JAVORSKÝ:

JEŠTĚ JE

Vyd. Indies Scope, 2022

Vlastně by možná fungovaly stejně dobře nebo i lépe v syrovější podobě. Vůbec tu totiž nejde o tzv. „desku zpívajícího herce“, produkt apriori podezřelý, ale o poctivou, autentickou písničkářskou výpověď. O pocity, které si vynucují vyzpívání, ať už má jejich autor jakékoliv hlavní zaměstnání.

Folk, moravský folklor i jazzové harmonie

Povznášejícím vyznáním, posmutnělým, ale i plným naděje, je hned úvodní píseň Tatíčkovi: „Vyletělo srdce nad svoju světničku / nechat se pohladit / můj provždy tatíčku.“ Nebo krásná miniatura Bílý květ. Javorský dokáže totiž brilantně pracovat právě s poetickou úsporností blízkou lidové písni. V textu skladby Pámbu řekne vše podstatné v pěti verších, směřujících k věčné pravdě „sine amore nihil / bez lásky není nic“. Žádná z autorských písní přitom nevaří z vody. Titulní balada Ještě je, zařazená na závěr dramaturgicky dobře rozvržené kolekce písní, vyzní jako skutečné zhutněné poslání či optimistické poselství alba.

Vlastní nápady zpestřil Javorský dvěma kusy odjinud. Větší výpravností vyniká svého druhu šanson Motýli, jehož text napsal Miroslav Kemel. Díky civilnímu, nepřehrávanému podání ovšem do v podstatě folkového celku bez problému zapadne. Stejně přirozeně v rámci alba funguje i lidová Ež ja pujdu z Běle, protože i v Javorského autorských skladbách jako Fiala nebo Čerti, jejich poetice, nářečí, melodice, je znát, jak hluboko v genech má rodilý Moravan folklor. Ostatně Javorský zahájil „muzikantskou kariéru“ v dětském rozhlasovém sboru při Vítkovických železárnách.

Oslovení Mariana Friedla jako hráče na lidové flétny, klarinet či cimbálek a především producenta, který z písňových momentek vytvoří hudební plochy, působí logicky. Folklorista i jazzman Friedl se na albech jako Beránci a vlci (2017) a 11 podob lásky (2020) prosadil právě díky propojování lidových písní, resp. prvků moravské lidové hudby s folkem i jazzem. Javorský a Friedl se navíc už léta znají díky setkání na festivalu Folkové prázdniny v Náměšti nad Oslavou, kde si „kápli do noty“.

K natáčení přizval Friedl kapelu svých dlouholetých spoluhráčů. Třeba kontrabasistu Martina Kociána, bubeníka Michała Wierzgońe a zde výjimečně pianistu (jinak virtuozního saxofonistu) Štěpána Flagara. Jde mimo jiné o členy památného jazzového Ostrich Quarteta, v současnosti hrající v nadnárodní sestavě kapely Purple Is The Color a v případě rytmiky také s Nikol Bókovou. Občasné využití jazzových harmonií album vítaně zpestřuje, zatímco příjemný a hlavně osobitý pěvecký projev Javorského se stará o to, aby žánrový rozkmit nebyl až příliš nápadný.

Spolupráci Javorského s Marianem Friedlem lze považovat za přínosnou, je cítit, že se Javorský v aranžmá cítí dobře. Jen někdy, a napříč celým albem, tedy ne, že by byly konkrétní skladby vyloženě přeplácány, vzniká dojem, že o trochu méně by bylo více. Střídmější zdobení, méně vícehlasů a nástrojových vstupů, více folkové přímočarosti by nechalo obsah písní volněji dýchat. Potvrzuje to třeba právě zmíněná písnička Ještě je, ponechaná v působivě decentní verzi. Na druhé straně, album nemusí suplovat koncertní pojetí písní, které dar průzračnosti mívá.

Album vlastních písní je pro žádaného a na doraz vytíženého herce asi spíše „bokovka“. Jenže s láskou vytvořená a dotažená. Lze si také snadno představit, a nebylo by to špatné, kdyby vydání desky přispělo k překonání jisté profesní bariéry. Rozšířilo umělcovu sebereflexi. A stalo se cestou k dalším podobně milým nahrávkám, k soustavnějšímu přijetí „písničkářské role“. Nebo spíš cestou k písničkářské přirozenosti Javorského. Přirozenosti, která už rolí není.

Autor:

Mohlo by vás zajímat