Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Kultura

RECENZE: Japonský klavírní zázrak Hiromi a skutečně zasloužené ovace

Hiromi, Brno, Janáčkovo divadlo, Ozvěny JazzFestu Brno, 3. 11. 2019 foto: Martin Zeman

Drobná japonská klavíristka Hiromi Uehara stále působí dojmem malého děvčátka, přestože je jí už čtyřicet a má za sebou úctyhodnou kariéru. A když přijde k velkému koncertnímu křídlu, zdá se, že sotva dosáhne na klávesy. Jenže když spustí, jako by se přivalila vlna tsunami. Ta se v neděli večer prohnala Janáčkovým divadlem v Brně. Za sebou nenechala spoušť, nýbrž hlediště fascinované tou krásnou hudbou.
  15:17

JazzFestBrno má kromě hlavní jarní části také svou podzimní sérii koncertů, zvanou Ozvěny/Echoes. Právě v jejich rámci klavíristka a skladatelka, používající v uměleckém světě většinou jen jména Hiromi, zahrála poprvé v Brně. Ačkoli byla drtivá většina projektů, které má zatím za sebou a jež známe z jedenácti alb, psaných na její jméno (plus řady dalších, na nichž je v pozici hosta), vytvořených v rámci fusion kapel, tentokrát je na turné zcela sama. Prezentuje totiž zářijovou albovou novinku Spectrum, natočenou právě v tomto nejzákladnějším „posazu“.

Hiromi, Brno, Janáčkovo divadlo, Ozvěny JazzFestu Brno, 3. 11. 2019
Hiromi, Brno, Janáčkovo divadlo, Ozvěny JazzFestu Brno, 3. 11. 2019

Album Spectrum je věnované barvám. Což si, upřímně řečeno, asi uvědomil málokdo, kdo už měl před koncertem „naposloucháno“, Hiromi to ale sama v průvodním slově zdůraznila. Pak do sebe najednou zaklaply nejen názvy jejích autorských skladeb jako Spectrum, Kaleidoscope, Yellow Wurlitzer Blues, Whiteout či Mr. C.C. (věnované Charliemu Chaplinovi, králi filmů černo-bílých jako klávesy klavíru), ale i uvedení dvou verzí skladeb přejatých, beatlovské písničky Blackbird a variace na slavnou Gershwinovu Rhapsody in Blue, kterou Hiromi přetransformovala na Rhapsody in Various Shades of Blue.

Koncert, ve kterém Hiromi vycházela výhradně z obsahu alba Spectrum, začal jako deska samotná virtuózní modernistickou skladbou Kaleidoscope, která má - stejně jako řada Hirominých dalších, i z minula - mnoho společného se soudobou klasickou hudbou a je zjevné, že zrovna v ní není prakticky žádný prostor pro to, co dělá jazz jazzem, totiž pro improvizaci. Což samozřejmě není výtka, jen konstatování pozice zcela nezařaditelné Hiromi na hudební scéně.

Naproti tomu Yellow Wurlitzer Blues vychází z tradic starého klavírního stylu stride, ale stavebně samozřejmě výrazně modernizovaného; zde je naopak na perlivě improvizované pasáže prostoru značné množství, stejně jako na předvedení nejen omračující techniky, ale i nadhledu klavíristky, která právě v této skladbě několikrát rozesmála publikum, když sáhnutím do nitra klavíru utlumila basové struny, čímž se jí při hře sóla podařilo vytvořit dokonalou zvukovou imitaci kontrabasu.

V komorních skladbách jako je Whiteout nebo samozřejmě Blackbird (slavný nápěv rozvedla Hiromi úplně jiným způsobem než Brad Mehldau, který má na jazzovou verzi této písničky nepsaný patent) se Hiromi do zvuků svého nástroje, který mimochodem zněl dokonalou akustikou Janáčkova divadla jak andělský chór, přímo nořila a opájela se jím. V extrovertnějších momentech, jako byla Spectrum nebo gershwinovská Rhapsody, naopak vzpurný klavír skoro až „krotila“, hrála vestoje a nezdráhala se do jeho klaviatury zabušit pěstí.

Paleta skladeb Hiromi je skutečně mimořádně široká. Kromě skladeb v podstatě avantgardních dokáže pracovat s těmi nejstaršími styly, jako když v Mr. C.C. vlastně variuje styl hudby, jakým doprovázeli v kinech pianisté právě staré grotesky (jak to známe z de facto „sekundárního“ podání z filmů vyprávějících o této době), anebo s výraznou písňovou melodikou: přídavkový Sepia Effect skutečně zní jako instrumentální verze krásné, chytlavé a přitom nepodbízivé popové balady.

Hiromi je nejen bezchybná hudebnice, ale také neobyčejně příjemná žena, komunikující velmi vstřícně s publikem. Kromě toho má dokonale zvládnutý způsob své vlastní prezentace, který je typický spíš pro hvězdy populární hudby. Málokdy na jazzovém koncertě například vidíme umělce oblečené ve stejném stylu, v jakém je série jejich aktuálních promofotografií. Na obrovském jevišti Janáčkova divadla jí to, ve velmi nápaditém a proměnlivém (nikoli však šantánově ublikaném) nasvícení ohromně slušelo.

Ze standing ovation se v posledních pár letech v českých koncertních sálech stalo nesnesitelné klišé, často se vstává i po naprosto průměrných vystoupeních. Po koncertě Hiromi ty dlouhé ovace - které by měly následovat jen po opravdu výjimečných zážitcích - byly na správném místě.

Autor:

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!