Jestliže udává David LaChapelle tón globální reklamní fotografie, je Jan Hísek (* 1965) příkladem solitéra, který již celé roky tvoří mimo módní trendy. Stojí bokem nejviditelnější části české výtvarné komunity a na skupinových výstavách skoro nevystavuje. Zdroje jeho výrazu leží jinde než v posledních číslech uměleckých žurnálů. Přesto má Hísek své publikum, které si jeho práci, ať už na poli grafiky, malby nebo ilustrace, dokáže vždy spolehlivě najít.
Hískova výstava obsahuje třicítku maleb, ale ve skutečnosti působí, jako kdyby se jednalo o jeden kontinuální obraz, jen z nutnosti přerušovaný fyzickými formáty pláten. Tak kompaktně Hískova tvorba z posledních let působí. Ať už má jeho obraz rozměr dva na dva metry, nebo jde o komorní dílo 30x40 centimetrů, mají podobnou míru nitkovitého detailu a barevné nadýchanosti, jimiž je autor od okraje k okraji pečlivě zaplňuje. Podobně jeho díla působí už řadu let, ke své obrazové estetice se dopracoval už před dvěma desetiletími, aniž by ji musel nějak významněji měnit.
Automatismus, primitivismus, psychedelie
Pokud bychom chtěli Hískův obrazový svět pojmenovat, můžeme použít termíny jako automatismus, primitivismus, psychedelie nebo lyrické art brut. Některé jeho práce obsahují prvky připomínající Jana Zrzavého, Bohuslava Reynka nebo ranou tvorbu skupiny Tvrdohlaví. Hísek ale žádné aktuální nebo historické tendence nesleduje ani nenapodobuje. Snad se jen v průběhu let více „odnaučuje“ jazyk klasického výtvarného umění, který do sebe nasál ve škole či jen pobytem v kontextu středoevropské kultury. Na tradici ale nespoléhá. To, co se na jeho plátna nakonec dostane, je plodem nočního malování, kdy mu na připravenou podmalbu samy od sebe vyskakují fantazijní postavy, tváře a ornamenty. Je to svět plný pohádkových bytostí: dam v rokokových šatech a parukách, oživlých rostlin, mluvících zvířat, upírů, bludiček, andělů a duchů.
Jan Hísek: Noční jezdecGalerie Rudolfinum, malá galerie |
Hískovy nejlepší práce působí syrovým, téměř primitivním výrazem, kde nejde o dokonalé anatomické zobrazení či vytváření prostorových efektů. Podstatná je pro něj autenticita, i za cenu různých nedokonalostí. Někdy máme pocit, že Hísek vlastně nemaluje, ale jen tak rozmazává barvu po bílém podkladu. Jako kdyby si zdánlivě nevěděl rady s formátem obrazu či celou malířskou technikou. Jindy zase černou olejovou barvu ředí tak mohutně, až působí průhledně jako rozmývaná tuš na papíře.
Rozechvělé ornamenty se ze všeho nejvíce podobají lidovým výšivkám nebo výmalbě kostelíka kdesi v odlehlém horském údolí. Ale dnes už doma nikdo nevyšívá a satelitní televize je dostupná všude. Stejně tak není Hísek žádný primitiv a ani jím nemůže být. Jen se ve své práci pokouší propojit dnešní aktuální svět se světem jiným, alternativním, časově, prostorově i obsahově vzdáleným. Spíš než o útěk jinam mu jde o propojování zdánlivě nespojitého. Sám Hísek vypadá jako poblázněný staromilec, ovšem takový, který poslouchá elektronickou hudbu. Ze svého ateliéru, zařízeného nábytkem ze třicátých let, má výhled na moderní kancelářský komplex, kde mimo jiné sídlí redakce Lidových novin.
Snad ze všeho nejvíc Hískovy obrazy připomínají médijní tvorbu umělců, kteří se svými díly pokoušeli komunikovat s dušemi mrtvých nebo s obyvateli Marsu. S čím se Hísek prostřednictvím svých obrazů chce spojit dnes, v době internetu a kosmických družic? Kupodivu toho zbývá ještě hodně, co na síti sítí ani v kosmu nikdy nenajdeme. Jeho obrazy neztratily víru v magické schopnosti malby. Mohou léčit, putovat časem, zpřítomňovat nepřítomné. Jednotlivé Hískovy obrazy se mi mohou či nemusejí líbit, osobně však vím, že magické schopnosti doopravdy mají.
