Muž, který svět pozoruje v zrcadle

Lumír Hladík (* 1952) byl dosud zapomenutou postavou českého umění. Byla známá vlastně jen jediná jeho akce s názvem Moře v zrcadle, kterou ve své knize Tělo, věc a skutečnost popsal a analyzoval filozof Petr Rezek. Hladík je také známý z fotografické dokumentace performancí svého přítele Jiřího Kovandy, kde je tento muž s vysokým čelem mezi diváky snadno k poznání. Jenže Hladík v roce 1981 z Československa emigroval do Kanady a nikdo o něm celé desítky let nic nevěděl.

Lumír Hladík přitom patřil do malé skupiny přátel, která se v 70. letech minulého století zajímala o aktuální umělecké tendence. Hladík se znal s pražskými performery Karlem Milerem, Petrem Štemberou a Janem Mlčochem, především však byl přítelem Jiřího Kovandy.

Hladíkova past na medvědy

Výstava v galerii Svit tedy ukazuje nejen asi dvacítku dochovaných akcí Lumíra Hladíka, ale konfrontuje je se známější a často velmi příbuznou tvorbou Jiřího Kovandy z téže doby. Kovandovy známé performance jsou zde ukázány také v jistém smyslu poprvé. Místo dokumentačních snímků, se kterými se v posledních letech Kovanda po světě proslavil, tu jsou nově vyvolané fotografie, které autor z různých důvodů původně nepoužil.

Přehlídku díla obou umělců připravila historička umění Pavlína Morganová. Před lety přitom váhala, jestli má Hladíka zařadit do své knihy o body-artu. Z jeho práce totiž znala jen zmiňované Moře a zrcadlo. Provedení této akce sám autor popisoval takto: „Požádal jsem přátele, aby mě dovezli se zavázanýma očima a s velkým zrcadlem na pobřeží Baltského moře ve východním Německu. Po našem příjezdu přátelé postavili zrcadlo na pláži tak, aby zrcadlilo moře. Dovedli mě k zrcadlu a já jsem se posadil zády k moři, sejmul pásku z očí a sledoval odraz moře v zrcadle. Po hodině pozorování moře v zrcadle jsem si opět zavázal oči a přátelé mě odvezli zpět do Prahy.“

Moře a zrcadlo dobře charakterizuje Hladíkův přístup k vytváření různých „vykolejených situací“, díky kterým testoval své chápání světa. Na rozoraném poli spojoval entropicky rozházené hroudy do jinak neviditelných geometrických souvislostí. Se zavřenýma očima poznával hmatem strom nebo se po tři dny přibližoval až na několik milimetrů ke skále, aniž by se jí však kdy dotkl. V jiné akci se nechal opět se zavázanýma očima odvézt na neznámé místo. Cesta k němu trvala čtyři a půl hodiny. Sedl si na zem, po hmatu poznal, že je na trávě, a stále se zavázanýma očima byl opět odvezen domů.

Své performance Hladík v Československu nevystavoval, ale za 300 až 400 korun prodával dokumentační fotografie prostřednictvím antikvariátu v Dlážděné ulici. Hladík patřil k několika málo umělcům v normalizačním Československu, kteří svá díla dokumentovali pomocí filmu. Zatímco konceptuální umělci v západní Evropě nebo USA běžně pracovali s videokamerami, podobná technika u nás byla nedostupná. Hladík měl ale přítele, který měl osmimilimetrovou filmovou kameru. S jeho pomocí některé ze svých akcí natočil.

V Kanadě se Hladík zabýval grafickým designem a k volné umělecké tvorbě se vrátil až v posledních letech. Zdrojem inspirace mu je především příroda. Sérii objektů pod názvem Symbiotické baroko vytváří s pomocí medvědů. Do speciálně upravené papírové roury umístí maso nebo ryby, a tu pak do divočiny. Nechá medvědy, aby se propracovali k potravě, a výsledné potrhané objekty poté vystavuje. Další oblastí Hladíkova zájmu je kreativní vycpávání zvířat. Ukázka z této části jeho tvorby je nyní k vidění v Národní galerii v rámci výstavy Volný čas.