Hlavně si přečíst knihu! Veletrh Svět knihy láká na bohatý program a české novinky

Veletrh také otevře téma „paměti a vzpomínek“ – a jako hlavního hosta představí sedmero zemí Jižní Ameriky: Argentinu, Brazílii, Guatemalu, Chile, Kolumbii, Mexiko a Peru. Co je z jejich bohatých literatur k mání v češtině? A dosáhne někdo ze současníků na kvality klasiků typu Gabriel García Márquez, Adolfo Bioy Casares, Ernesto Sabato, Jorge Luis Borges nebo Julio Cortázar?

Macecha v mlze

Novinek, vydaných v posledních týdnech a měsících, se sešlo najednou docela dost. Hned třikrát skóroval zmíněný Vargas Llosa: dvakrát beletrie, jednou esejistika. Zatímco v románu Náměstí (Argo, překlad Anežka Charvátová) maluje letos třiaosmdesátiletý autor neveselý obrázek Peru devadesátých let, země týrané „zvenčí“ terorismem maoistické Světlé stezky a „zevnitř“ brutální tajnou policií, v novele Chvála macechy (Argo, překlad Jan Hloušek) jde po daleko intimnější stopě: sleduje zábavné počínání smyslné doni a pedantského dona, posedlého jednak osobní hygienou, jednak vybranou erotikou v dějinách výtvarného projevu.

A do třetice Volání kmene (Bourdon, překlad Iveta Gonzálezová), Vargas Llosovo esejizované ohlédnutí za vlastním zráním a vzděláváním v oblasti společensko-politické, za cestou „vedoucí od marxismem a sartrovským existencialismem načichlého mládí až k liberalismu ve zralém věku přes přehodnocení demokracie, k němuž mu pomohly knihy spisovatelů jako Albert Camus, George Orwell nebo Arthur Koestler“.

A dál? Třeba Mexičan Álvaro Enrigue a jeho román Náhlá smrt (Paseka, překlad Michal Brabec). Dějištěm je netradičně tenisový kurt: na jedné straně malíř, na druhé spisovatel. Dost bizarní partie. A míček z vlasů popravené. Létá přes síť, aby přivolal různé dějinné události a postavy, dobré i zlé, morální i nemorální. A každý úder je jako dílek mozaiky, vlákno tapiserie. „Nejde tu ani tak o sportovní, ale umělecký, duchovní a společenský zápas o novou podobu světa,“ upozorňuje nakladatel. A dodává: „Náhlá smrt je nebývale osobitá a zábavná freska přibližující dějinný zlom podobný tomu, jakým právě prochází naše civilizace.“

A z Mexika rovnou do Chile: dvaatřicetiletý Diego Zúňiga a jeho minimalisticky podaná novela Mlha nad Iquique (Prostor, překlad Ester Povýšilová). V hlavní roli otec a syn na cestě autem, ve vedlejších rolích podivná rodina, kde mají své místo náboženská hysterie, záhadná zmizení a umírající psice. Syn je emocionálně v koncích, zamčený v sobě, smutný a rezignovaný. Zastupuje symbolicky ztracenou generaci Z, která nezná měřítko ani hierarchii a před světem prchá do náruče nové matky – virtuality.

Moře, chléb a inkvizice

Nejen Vargas, ale taky Müllerová. Na Svět knihy dorazí další držitel Nobelovy ceny

A teď Kolumbie a Melba Escobarová, autorka prozaického Domu krásy (Host, překlad Anna Škrabánková). Titulní dům je kosmetický salon v Bogotě, kde si jedna z pracovnic hledí nejen krásy svých klientek, ale i jejich zraněných, nešťastných duší. Naslouchá jim s trpělivostí školeného psychoanalytika. Než přijde vražda – a s ní kruté poznání, že i krása má svou odvrácenou stranu. Na podobnou notu, jen poněkud syrověji a neslitovněji vypráví Fernando Vallejo v Madoně zabijáků (Fra, překlad Petr Zavadil), próze, která před čtenáře sází ostré záběry z drogových válek v ulicích legendárního Medellínu. Nakladatel mluví o „zalykavé obžalobě života a drastickém zpěvu o lásce v dešti kulek“, o „černé básni v próze, kde smrt je nejen každodenním chlebem, ale i vytouženou potravou, vysvobozením“.

Asi nejvíc překladových titulů patří Argentině. Třeba Samanta Schweblinová, dědička literární fantastiky cortázarovského typu. V novele Mimo dosah (Argo, překlad Dita Aguilera) přivádí na scénu zaprvé čarodějku z magického „zeleného domu“, zadruhé dítě, které se nešťastnou náhodou otrávilo. Žena dítě zachrání, jenže za cenu rozpojení jeho ducha s tělem. Z dítěte se stane „někdo jiný“: vševědoucí vypravěč, který dokáže pohnout minulým i budoucím – a který hází do čtenářova lačného chřtánu úzkostné, drtivé, psychicky poněkud vyšinuté obrazy příbuzné těm, které známe z filmů Davida Lynche nebo Davida Cronenberga.

Podobně znepokojivá, ponurá je Mariana Enríquezová v próze Tohle je moře (Host, překlad Lucie Trägerová), která si vzala za odrazový můstek k rozletům a saltům uprostřed fikčního světa otázku, „proč slavní rockoví umělci často umírají mladí?“. Anebo Marcos Aguinis, autor monumentální práce Sám proti inkvizici (Vyšehrad, překlad Jana Novotná), rozmáchlé fresky na téma pronásledování židů španělskou inkvizicí v Jižní Americe. Poněkud zábavnější je naopak povídková sbírka Rodriga Fresána Argentina! Argentina! (Garamond, překlad Anna Melicharová), kde se podle anotace „osamělí gaučové prohánějí argentinskou pampou, kuchařský učeň chystá pomstu v luxusní restauraci, hrdina ztraceného románu srazí ve spěchu J. L. Borgese a partyzán na útěku si vychutnává pařížský croissant“.

Za zmínku stojí ještě dvě básnické knihy: jednak Rozptýlené průsečíky (Literární salon, překlad Denisa Škodová), „antologie hispanoamerické modernistické poezie“ z přelomu devatenáctého a dvacátého století, jednak Tento chléb přežvykovat, psacími písmeny (Fra, překlad Petr Zavadil), kde se sešli Maurizio Medo, Ernesto Carrión a José Carlos Yrigoyen, aby vedli „nesouvislý rozhovor“ na téma „jazyk zborcený hrůzami dvacátého století“.

To není žádná kniha…

Kdo přes veškeré úsilí nechytil na latinskoamerickou literaturu chuť, může zalistovat novinkami českých autorů. Třeba Miloš Urban zve na románový Kar (Argo), který se hemží ohavnými vraždami a sebevraždami s příchutí kanibalismu. Podobné východisko nabízí Viktorie Hanišová v Rekonstrukci (Host), své třetí próze: matka zabije vlastní dítě a pak sebe – a přeživší dcera se po letech rozhodne vystopovat příčinu a odpověď na fatální otázku: Proč bratr, a ne já? Do vlastní minulosti se noří zdatně i hrdinka nové prózy Aleny Mornštajnové Tiché roky (Host). I tady se pátrá po kořenech, i tady se rekonstruuje, skládá mozaika vlastního osudu, a to napříč stoletým Československem, po levici svazácké nadšení, po pravici chuť na osobní svobodu, vlastní individualitu. David Zábranský, přezdívaný „básník formy“, pak nabízí ve své novince Logoz (Větrné mlýny) příběh shakespearovsky aluzivního Roberta Holma, „marketéra dánského“, který se „po návštěvě čínské Šanghaje rozhodne změnit svět“. Držme mu palce.

A pokud někdo není na vraždy nebo dějinné pohyby glóbem, může si posloužit například „prvním úplným a autentickým vydáním“ klíčové prózy Ladislava Klímy Český román (Torst). Nakladatel knihu vtipně anotuje pádnými slovy Henryho Millera, který ovšem v reálu neměl o svérázném českém filozofovi ani ponětí: „To není žádná kniha, je to prodloužená nadávka, plivanec do tváře umění, kopanec do zadku Boha, Člověka, Osudu, Lásky, Krásy… čeho chcete.“