Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Hlavní hrdina? Něco jako Drákula

Kultura

  17:03
PRAHA - Horor, western, pirátský příběh i sci-fi– tak charakterizuje režisér Paul Thomas Anderson svůj film Až na krev. Ojedinělý snímek získal letos v březnu dva Oscary a zařadil se mezi nejpozoruhodnější filmy posledních let.

Paul Thomas Anderson

*LN Jak jste objevil knihu Uptona Sinclaira a proč jste se ji rozhodl zfilmovat?

Narazil jsem na ni v knihkupectví v londýnské Covent Garden. Upoutal mě přebal: nápis Petrolej!, s velkým vykřičníkem. Věděl jsem, že Upton Sinclair napsal Džungli, víc v podstatě nic. Takže jsem byl daleko od domova a četl jsem o místech v Kalifornii, která dobře znám. Už před tím jsem se svým producentem mluvil o tom, že by bylo skvělé natočit pro změnu nějaký film v exteriérech. Neměl jsem žádnou jasnou představu, ale mám rád westerny a filmy, které jako western působí. Měl jsem chuť udělat film v tom duchu.

* LN Nicméně jste o svém filmu hovořil jako o hororovém příběhu o zrodu Kalifornie...

Vnímám ho jako horor. Hlavní hrdina je něco jako Drákula. Poprvé jsme Až na krev promítali na Fantastic Festu v Austinu. Horory patří mezi nejzajímavější filmy, jaké znám. Působí lacině, mají jen jediné poslání: vyděsit vás k smrti. Pokud se jim to daří, je všechno v pořádku.

* LN Takže Až na krev by mohl být horor říznutý westernem...

Třeba. Vzpomínám si, že jsem se někdy zkraje natáčení podíval na kameramana Roberta Elswita, všude kolem nás byli koně a povozy, tak mu říkám: „My točíme western a ani o tom nevíme!“ Vůbec nám to nedošlo. Což bylo zajímavé, protože jinak jde spíš o hororový příběh muže, který se následkem svých úspěchů a ambicí zblázní. Nicméně postava Daniela Plainviewa má v sobě i něco z westernových hrdinů, něco z jejich posedlosti... Myslím, že je to postava, kterou není problém si zapamatovat, uvízne vám v paměti. V magazínu New Yorker vyšla recenze, ve které přirovnávali Plainviewa ke kapitánu Achabovi. Bílá velryba je ohromující příběh a nedokážu vám popsat, co pro mě znamenalo, že k němu můj film přirovnávali. Ale přesně po tom jsem toužil.

* LN V téže recenzi je váš film přirovnáván k dílům Davida Worka Griffitha a Johna Forda...

To je fakt neuvěřitelné. Vzpomínám si, že jsme natáčeli jeden záběr a říkali jsme si: „To je jako z Fordových Stopařů.“ Nemohli jsme si pomoci. John Ford je zřejmě ten nejameričtější režisér ze všech. No a Griffith? On je něco jako otec zakladatel. Že někdo zmíní tyhle dvě osobnosti v jedné větě, ve které mluví i o našem filmu, to je prostě neuvěřitelné.

* LN Proslavila vás Magnolie, mnohovrstevnatý film s řadou postav. Záměrně jste se chtěl tentokrát soustředit na jednoho hlavního hrdinu a jeho příběh?

To bylo pro mne při psaní scénáře to nejzajímavější. Navíc jsme neměli příliš vysoký rozpočet, takže to byl další důvod, proč nebylo vhodné použít příliš široký záběr. A krom toho jsem nechtěl odbíhat od tématu, chtěl jsem se zaměřit na jediný problém a detailně ho rozebrat. Nechtěl jsem natočit další Magnolii.

* LN Soustředit se na jedno téma a jednoho hrdinu je tedy těžší, nebo snazší?

Těžší, mnohem těžší, protože se na to nemůžete vykašlat a zabývat se něčím dalším. Musíte ten příběh chytit pod krkem a pořádně ho zmáčknout. Ale to se mi právě nejvíc zamlouvá – přímočaré, staromódní příběhy. Nedokážu vám popsat, jak moc se snažím psát úsporně a spořádaně. Neustále se o to pokouším. Tady byla výhoda v tom, že jsem adaptoval knihu. Bylo to jako mít dalšího spoluautora, který vám pomáhá držet se té správné cesty a nevybočit z ní příliš stranou.

* LN Nakolik jste se inspiroval osudy skutečných lidí, jako třeba ropného magnáta Edwarda Dohenyho, a skutečnými událostmi?

Hodně. Scénář jsem psal na stole, kde jsem měl plno knih o Dohenym, patnáct knih o tehdejším ropném průmyslu a spousty fotografií. Prostě jsem tam seděl a listoval tím, hromadil informace, procházel všechny zdroje, které jsou snad dostatečně věrohodné. Podstatná část filmu se tedy zakládá na skutečnosti.

* LN Je pravda, že byste ten film nenatočil, kdybyste nemohl obsadit Daniela Day-Lewise?

Kdo ví? Ale nejspíš ne.

* LN Jakým způsobem jste spolupracovali?

Měli jsme na to pár let času. Procházeli jsme se po New Yorku a povídali si. Pak on odjel do Irska, já do Kalifornie a pokračovali jsme na dálku, což je skvělý způsob, jak spolupracovat, protože si nikdy nelezete na nervy. Ale prostě jsem šel, napsal nějakou scénu, odfaxoval mu ji a pak jsme se o ní po telefonu bavili. Bylo to skvělé. Volali jsme si a klábosili o věcech, o kterých jsme právě četli a které nás napadaly. Tak nějak to fungovalo, byli jsme jako dvě puberťačky, které probírají po telefonu drby.

* LN Celý film působí nesmírně promyšleně a sevřeně. Nechal jste při natáčení Danielu Day-Lewisovi prostor pro improvizaci?

Paul Thomas Anderson

Narodil se 26. 6. 1970 v kalifornském Studio City. Odvrácenou stranu Los Angeles poznával během dospívání v San Fernando Valley, kde kvetl pornoprůmysl. Od roku 1982 točil za podpory otce, televizního herce, amatérské snímky. Studoval na New York Film School a poté získal práci jako asistent produkce. Po několika krátkých filmech natočil v roce 1996 celovečerní debut Gambler. O rok později už bylo na světě Hříšné boogie, odvážný pohled do zákulisí pornoprůmyslu. Obratně natočený film byl pozitivně přijat a Anderson neměl problém s financováním svého dalšího filmu, mozaiky pohnutých lidských osudů nazvané Magnolia (1999). Filmařsky pozoruhodný a emocionálně sytý film vznikl díky inspiraci písněmi Aimee Mannové a Andersonovi vynesl pověst jednoho z nejtalentovanějších filmařů současnosti. Magnolia získala Zlatého medvěda na MFF v Berlíně. Poté přišla romance Opilí láskou (2002), která mohla být pro leckoho malým zklamáním. Impozantním návratem na špičku je ovšem drama Až na krev (2007), které z osmi oscarových nominací proměnilo dvě: za nejlepší mužský herecký výkon v hlavní roli a za kameru.

Moc ne. Ale on se stejně prosadil dokonale v rámci své postavy. Třeba Danielův druhý proslov k obyvatelům města, ve kterém mluví o kopání studní nebo o tom, že chléb je luxus... Všechny ty nesmysly jsou výsledkem toho, že se Daniel vžil do postavy Plainviewa. Jiná taková scéna je na konci, když Paulovi říká, že je bastard...

* LN Film má ojedinělou výtvarnou podobu, chvílemi působí jako by skutečně vznikl v době, o níž vypráví, tedy v prvních desetiletích minulého století. Jak jste pracovali na tak sugestivní výsledné vizuální podobě?

Nedělali jsme žádné storyboardy, které se obvykle připravují, zato jsme měli tolik dobových fotografií ropných polí z let 1910 a 1911, že jste si je mohli rozložit před sebou a po stěnách a měli jste naprosto jasnou představu, jak svět tehdy vypadal. Jenže co si s tím počít? Museli jsme postavit těžní věž, to bylo jasné. Pak jsme potřebovali město a ranč... Tak jsme si řekli: Co kdybychom to prostě postavili kompletně všechno... A to jsme také udělali. Prostě jsme si postavili celé město z roku 1910 a v něm pak natočili film, jako bychom ho točili v kterémkoli reálném městě.

* LN Základní výtvarnou inspirací tedy byly dobové fotografie.

Ano, byly to fotky anonymních autorů. Nevím, za jakým účelem byly pořízeny. Dokumentovaly něco? Šlo o pohlednice? Vznikly jen proto, že byly najednou k dispozici fotoaparáty? Nejsem si jistý, ale bylo to zajímavé, protože jsme třeba měli fotografie interiérů restaurací, kde v podstatě veškeré světlo zprostředkovávala okna. No, takže my musíme scény nasvítit úplně stejně, ne? Takovými věcmi jsme se řídili. Snažili jsme se nepodlehnout kouzlu okamžiku a netočit ty nádherné západy slunce, které se každý večer nabízely. Dost jsme natáčeli v poledne v příšerném přímém světle shora. Museli jsme se ujistit, že budeme mít dost těchhle „ošklivých záběrů“, které jsou ve finále krásné tím, jak strašné to všechno dohromady je.

* LN Ve filmu Až na krev na sebe narážejí dvě témata, která definují americkou historii: evangelická církev a kapitalismus. Je to dost ostrý střet...

Ano, i o tom je náš film, o konfliktu kněze a muže, který narazí na ropu a chce na tom vydělat. Ale říkal jsem si, že kdybychom tohle téma příliš zdůrazňovali, mohly by z toho být problémy. Soustředili jsme se spíš na to, aby hlavním tématem byl souboj dvou šílenců a aby to byl hororový film, a zbytek prostě neřešit. Nikdo nemá rád politikaření a nikdo nemá rád chytráky. Snad můžeme říct, že se nám podařilo udržet zmíněné náznaky pod kontrolou.

* LN Natáčeli jste prakticky celý film na jednom ranči a všichni jste poblíž i bydleli. Pomohlo vám to zdůraznit pocit izolace a přesunu do jiného historického období?

Taková izolace byla nesmírně užitečná, ačkoli to přineslo řadu komplikací, protože prakticky všechno jsme museli přivézt z Kalifornie. Když natáčíte v Los Angeles a něco najednou potřebujete, do hodiny to máte, rekvizity nebo kostýmy, cokoliv. Los Angeles je srdce filmového světa. Ale na našem ranči jsme měli prostě smůlu. Když nemáte, co potřebujete, nedá se nic dělat. Může trvat celé dny, než vám to dopraví. Ale to bylo svým způsobem vzrušující, muset si vystačit s tím, co je k dispozici. Když něco nemáte, tak to prostě nepoužijete.

* LN Ve filmu zní takřka futuristická hudba, kterou měl na starosti Johnny Greenwood z Radiohead. Má naznačovat, že lidé jako Daniel Plainview předběhli dobu?

Tak nějak. Na place jsem měl velice často dojem, že natáčíme sci-fi, jako by se celý příběh odehrával na Marsu. Nicméně po Johnnym jsem chtěl hudbu, která bude evokovat pirátský příběh, protože Až na krev takový prostě je.

* LN A krom toho je to i horor a western. Prý vás hodně inspiroval klasický film Johna Hustona Poklad na Sierra Madre?

Ten film jsem viděl několikrát, znovu jsem na něj narazil v televizi zrovna v době, kdy jsem začal pracovat na scénáři. Říkal jsem si, že vidět teď takový film mi hodně pomůže, je tak úsporný a syrový... Jde tam o vztah mezi třemi muži, kteří si jdou po krku a pomalu přicházejí o rozum. Je to velice přímočarý snímek, přímý – to je jako vodka a steak, žádné šťouchané brambory a zelenina. Téhle přímosti jsme se chtěli přiblížit.

* LN Všechny vaše filmy se odehrávají v Kalifornii, ačkoliv se věnují různým tématům a odehrávají se v různých obdobích. Proč se ke Kalifornii stále vracíte?

Mám pocit, že lidé odjinud vnímají Kalifornii jako zem odpočinku, kde se lidé akorát opalují a polehávají u moře. Nebo mají pocit, že vypadá jako Hollywood nebo jako Los Angeles, ale Kalifornii půlí San Joaquin Valley, kde se pěstují jablka, pomeranče, broskve, saláty... A hned přes cestu se donekonečna táhnou ropná pole. Je to velice bizarní místo. Kalifornie je nádherná, ale má v sobě jakési temno, někde v hloubi si uvědomujete, že apokalypsa se velmi rychle blíží. A tohle mě přitahuje.

Autor: