Filip Renč natočil tři roky po Románu pro ženy další knižní adaptaci. Tentokrát naštěstí sáhl hlouběji do historie: román Josefa Kopty Hlídač č. 47 je známým dílem české legionářské literatury. Vyšel v roce 1926, poprvé byl zfilmován dekádu poté, Renč vycházel z několik let starého scénáře Eduarda Vernera.
Hlídačem č. 47 je Josef Douša -válečný vysloužilec traumatizovaný hrůzami bojů v Haliči a dobrovolnou smrtí milované Františky. S její sestrou (a svou ženou) Annou přichází v zimě roku 1920 do zapadlé vísky v Krušných Horách. Má tam jako takzvaný „vechtr“ dávat pozor na železniční přejezd a dohlížet na provoz na trati.
Když Douša zmaří sebevraždu hrobníka Ferdy, ten se mu odvděčí tím, že svede Annu. Milostný trojúhelník zkomplikuje narození dcery a hlavně to, že Douša pod tíhou válečných hrůz ohluchne.
Film, který se téměř celý odehrává pod příkrovem sněhu, od první chvíle ovládá výtvarná složka. Kamera je laděná do zimních barev -bílé, černé a modravé. Ves vypadá i přes pár nakašírovaných fasád věrohodně, žádné výhrady nesnese stísněná, ale útulná vechtrovna.
Druhou dominantu pak představuje samotný hlídač. Karel Roden ho hraje úsporně i úporně a dokáže v něm uvěřitelně urazit cestu od otrlého furianta přes podezřívavého lítostivce až po zlomeného člověka. Krok s ním herecky drží ještě Lucia Siposová v dvojroli Anny/Františky, působivý - protože záměrně odporný - je Václav Jiráček jako Ferda.
Čtyři proti zbytku
Tihle tři a kameraman Karel Fairaisl jsou nejen dobří, ale hlavně konzistentní. To se bohužel nedá říct o filmu jako celku. Andílkovské vize Františčiny sebevraždy se tlučou s naturalisticky krvavými retrospektivami ze zákopů první světové války, které časem přejdou v nechtěně parodickou přehlídku pahýlů a střev. Scénář nabízí scény silné, drásavé i napínavé, ale také banální promluvy („Chtěl bych žít někde, kde mají člověka rádi.“) či zcela fraškovité momenty: „Chudák hostinskej, tak ho ta tubera přece jen dostala,“ zahlásí jedna z postav.
Naprosto nevhodně je pak zvolená hudba, jejíž lyrismus na hraně kýče se s žánrem psychologického dramatu vylučuje. Vedle těchto dílčích nekonzistencí se Hlídač č. 47 navíc rozpadá na dvě nepříliš sourodé poloviny. Příznačně je odděluje nepřehlédnutelná dramaturgická chyba: Douša nejdřív během několika okamžiků provede pár zásadních dějových kotrmelců, které si zasloužily dobře čtvrt hodiny děje, aby pak dlouhé minuty jen tak drandil na drezíně.
Teprve v druhé půli se film chytí lokomotivy a jen s občasným drncnutím dorazí tam, kde chtěl být celou dobu: k vypjatému dramatu jednoho těžce zkoušeného člověka, opepřenému hořkou společenskou kritikou.
Se svou předlohou, režisérem i rozpočtem měl Hlídač č. 47 předpoklady stát vysoko nad průměrem. To by v něm však nesmělo tragédii dusit úhledné melodrama.
HODNOCENÍ LN
***
Hlídač č. 47
ČR 2008
Scénář: Eduard Verner, Filip Renč, Zdeněk Zelenka
Režie: Filip Renč
Kamera: Karel Fairaisl
Hudba: Jiří Škorpík
Hrají: Karel Roden, Lucia Siposová, Václav Jiráček, Vladimír Dlouhý, Norbert Lichý, Zdeněk Dušek a další
Distribuce v ČR: Falcon
Premiéra: 27. 11. 2008
Hlídačem č. 47 je Josef Douša -válečný vysloužilec traumatizovaný hrůzami bojů v Haliči a dobrovolnou smrtí milované Františky. S její sestrou (a svou ženou) Annou přichází v zimě roku 1920 do zapadlé vísky v Krušných Horách. Má tam jako takzvaný „vechtr“ dávat pozor na železniční přejezd a dohlížet na provoz na trati.
Když Douša zmaří sebevraždu hrobníka Ferdy, ten se mu odvděčí tím, že svede Annu. Milostný trojúhelník zkomplikuje narození dcery a hlavně to, že Douša pod tíhou válečných hrůz ohluchne.
Film, který se téměř celý odehrává pod příkrovem sněhu, od první chvíle ovládá výtvarná složka. Kamera je laděná do zimních barev -bílé, černé a modravé. Ves vypadá i přes pár nakašírovaných fasád věrohodně, žádné výhrady nesnese stísněná, ale útulná vechtrovna.
Druhou dominantu pak představuje samotný hlídač. Karel Roden ho hraje úsporně i úporně a dokáže v něm uvěřitelně urazit cestu od otrlého furianta přes podezřívavého lítostivce až po zlomeného člověka. Krok s ním herecky drží ještě Lucia Siposová v dvojroli Anny/Františky, působivý - protože záměrně odporný - je Václav Jiráček jako Ferda.
Čtyři proti zbytku
Tihle tři a kameraman Karel Fairaisl jsou nejen dobří, ale hlavně konzistentní. To se bohužel nedá říct o filmu jako celku. Andílkovské vize Františčiny sebevraždy se tlučou s naturalisticky krvavými retrospektivami ze zákopů první světové války, které časem přejdou v nechtěně parodickou přehlídku pahýlů a střev. Scénář nabízí scény silné, drásavé i napínavé, ale také banální promluvy („Chtěl bych žít někde, kde mají člověka rádi.“) či zcela fraškovité momenty: „Chudák hostinskej, tak ho ta tubera přece jen dostala,“ zahlásí jedna z postav.
Naprosto nevhodně je pak zvolená hudba, jejíž lyrismus na hraně kýče se s žánrem psychologického dramatu vylučuje. Vedle těchto dílčích nekonzistencí se Hlídač č. 47 navíc rozpadá na dvě nepříliš sourodé poloviny. Příznačně je odděluje nepřehlédnutelná dramaturgická chyba: Douša nejdřív během několika okamžiků provede pár zásadních dějových kotrmelců, které si zasloužily dobře čtvrt hodiny děje, aby pak dlouhé minuty jen tak drandil na drezíně.
Teprve v druhé půli se film chytí lokomotivy a jen s občasným drncnutím dorazí tam, kde chtěl být celou dobu: k vypjatému dramatu jednoho těžce zkoušeného člověka, opepřenému hořkou společenskou kritikou.
Se svou předlohou, režisérem i rozpočtem měl Hlídač č. 47 předpoklady stát vysoko nad průměrem. To by v něm však nesmělo tragédii dusit úhledné melodrama.
HODNOCENÍ LN
***
Hlídač č. 47
ČR 2008
Scénář: Eduard Verner, Filip Renč, Zdeněk Zelenka
Režie: Filip Renč
Kamera: Karel Fairaisl
Hudba: Jiří Škorpík
Hrají: Karel Roden, Lucia Siposová, Václav Jiráček, Vladimír Dlouhý, Norbert Lichý, Zdeněk Dušek a další
Distribuce v ČR: Falcon
Premiéra: 27. 11. 2008
