Hra se na vinohradském jevišti objeví v překladu Leoše Suchařípy a podle dramaturga inscenace Martina Velíška, který text s režisérem upravoval a krátil, nedošlo k žádným významovým změnám. „Jde jen o prosté zkrácení -současný divák má jiné vnímání času, než měl divák v Moskvě v roce 1904. Změna nastala ve druhém dějství - situace nejdou lineárně za sebou, ale v paralelním prolínání jednotlivých dějů. To už je ale spíš záležitost režijní koncepce.“
Velíšek dodává, že k větším změnám nedošlo, ani pokud jde o postavy, pouze dvě epizodní role splynuly v jednu. Výrazného posunu doznala především postava guvernantky Charlotty, která se navíc stala glosátorkou a demiurgem děje.
Komedie o smrti a pomíjivosti
Vinohradská inscenace má podle dramaturga tlumočit téma pomíjivosti a zániku. Velíšek však přiznává, že jeho sympatie patří těm, kteří musí ve hře opustit své jistoty. „Jsou trapní, roztomilí, nepraktičtí. Cítí jakousi osudovost, ale tváří tvář tomuto pocitu lžou ostatním a sami sobě. Jako my všichni.“
Na inscenaci se podílí Morávkův osvědčený tým - scénograf Martin Chocholoušek, kostýmní výtvarnice Sylva Hanáková a Michal Pavlíček, který složil hudbu. Kromě Havlové se v inscenaci objeví jako Aňa Andrea Elsnerová v alternaci s Ivanou Uhlířovou, Varju hraje Pavla Tomicová, Gajeva Viktor Preiss, Lopachina Martin Stropnický, Trofimova Jiří Dvořák. Postavu guvernantky Charlotty vytvořila Jiřina Jirásková.
Vladimír Morávek potvrzuje, že před deseti lety byl Čechovem úplně posedlý. Poté, co v Klicperově divadle v Hradci Králové nastudoval Tři sestry, Racka a Strýčka Váňu, které se nakonec spojily v projekt Čechov Čechům, několikrát uvedený v jeden den i v Praze, zatoužil prý ještě „po tom všem“ uvést i Višňový sad. Morávek připomíná, že už tehdy si přál, aby Raněvskou hrála Dagmar Havlová, ale tehdy byla ještě vázaná povinnostmi manželky prezidenta, a tak nakonec z uvedení Višňového sadu sešlo úplně. „Pořád jsem dokola opakoval, že to je role pro ni a že bez ní snít ten sen znamenalo snít ho ošizený.“
Morávek posléze dostal nabídku režírovat na Vinohradech v letošní jubilejní sezoně a vzpomněl si na dávný sen. Hru považuje za nádherný text a to, co o ní píše, je doslova nadšené vyznání. „Čechovovi se v ní podařil husarský kousek. Napsal komedii o zániku, o propadání a o nicotě. O smrti, která klepe na dveře - načež všichni v panice předstírají, že to jen někde hryže červotoč. O stesku a předtuše a stromech, co mají být skáceny - což ony jaksi vědí, zachovávají nicméně netečnost a dál kvetou za únorového jitra. Různí nešťastníci se v té hře trumfují v neuvěřitelných saltech - jen aby odvedli pozornost od toho, jak nehorázně lžou. Lžou sami sobě i druhým, lžou své sny i své obsese, lžou nejniternější tajemství i úzkosti. A jak už to tak bývá, kdo lže, riskuje, že bude směšný. Následkem toho jsou všechny Čechovovy postavy neskonale zábavné, v zoufalé snaze zatajit svou úzkost se pouštějí do nejneuvěřitelnějších eskapád.“
|
Dagmar Havlová vidí svou postavu - statkářku Raněvskou z Višňového sadu jako silnou ženu, která se ocitá v hluboké krizi a hledá člověka, o kterého by se mohla opřít. * S režisérem Vladimírem Morávkem se setkáváte poprvé. Jak vám jeho poetika vyhovuje a čím je pro vás inspirativní? * Můžete přiblížit, jaká bude vaše Raněvská, čím je vám blízká a jaké téma jste si v ní pro sebe našla? * Je pro vás složité „přešaltovat“ se na pravidelný herecký život? |
