Hrabal a jeho kreativní fízl. Brněnská inscenace je zábavnou kratochvílí i záslužnou připomínkou génia

Hlavním hrdinou komorní hry pro tři herce není navzdory názvu spisovatel, ale důchodce Dudek, který ho v Kersku z lesní chaty utajeně (všichni o tom ale vědí) sleduje a sepisuje o jeho aktivitách hlášení. Oddaný sluha socialistického režimu je natolik zapálený pro svůj veřejně „tajný“ úkol, že sledovanou oběť pozoruje a bonzuje na ni dokonce i po listopadovém převratu čili po zániku svého „zaměstnavatele“, tedy StB a ještě půl roku po Hrabalově smrti.

 Setzwein v anekdotickém konstruktu hry vychází z paradoxního postřehu, že ve středoevropské totalitě věděli nejvíce o zakázaném spisovateli jeho fízlové. Dudek jde v duchu sarkastického Setzweinova vidění ještě dál, snaží se práskání na Hrabala povýšit na literární umění, své postřehy sepisuje na „atomové šrajbmašině Perkeo“, tedy na mechanickém psacím stroji, které používal i samotný Hrabal.

5 fotografií

Setzweinova šestiaktová hra začíná donašečovým monologem, který obsáhne celé první dějství. Jednoduchá dramatická anekdota místy připomíná rozpracované Hrabalovo životopisné heslo. Ale nejen u Dudka účel světí prostředky. Německý spisovatel a i plodný dramatik Bernhard Setzwein (žije od roku 1990 v bavorském Waldmünchenu u českých hranic) přes text připomene mnoho perliček i důležitých okolností. …že Hrabal dostal v Padově čestný doktorát, že poslední roky bez milované Elišky trpěl silnými bolestmi a pak to skončil skokem z okna, že se při jedné ze svých posledních cest nechal na kolečkovém křesle tlačit kolem vídeňského Stephansdomu a lidé jej měli za papeže Wojtylu, že mezi jeho vzory patřili Sokratés, Hemingway i Majakovskij a mnoho dalších…

Šperkování dramatického textu toliko biografickými špeky by jej logicky zploštilo na úroveň zajímavého lexikonu. Setzwein toto místy vzlínající nebezpečí obešel jednak osmdesátiminutovou délkou a také až surrealisticky přízračným řešením: v předposledním dějství za Dudkem do snu vstupuje samotný Hrabal. Oceňuje konfidentovu obskurní věrnost, má dokonce i jakési uznání pro literární kvalitu sepisovaného bonzáctví a popije s ním něco domácky vyráběného rybízáku, který kvasí v lahvích všude kolem. Jednu kvasnou zátku Hrabal dokonce sejme a demižón zašpuntuje. Bublající víno exploduje do jevištního blackoutu. Dudek se budí a v krátkém posledním dějství prožije na hlavu postavenou slávu jako objevitel Hrabala a průvodce jeho životem: agilní Lenka z místní turistické kanceláře z něj totiž udělá mediální hvězdu a zasvěceného kustoda Hrabalova muzea.

Stanislav Moša s touto dramatickou miniaturou nikterak nepolemizuje, ve svojí inscenaci se snaží obtáhnout nejen bizarní rozměry kusu, ale nenuceně zpřítomnit odkaz nejvydávanějšího a nejpřekládanějšího českého spisovatele. Režie také jemně zdůrazňuje vtipnou protismyslnost textu, v němž dva psavci vlastně dělají totéž, ale totéž to rozhodně neznamená. Pro postavu Dudka Moša našel ideálního představitele v Janu Mazákovi. Ten svého konfidenta tajné policie lacině nekarikuje, směšnost této figury roste z děsivého zapálu zmanipulovaného hňupa, který má ale dost inteligence na to, aby zjistil, že se mu na závěr vyplatí obrátit kabát.

 Mazákův výkon je respektu hodný nejen co se kvantity textu týče, ale právě pro nenásilné herecké vykroužení Dudka, který dospěje až do černohumorné podoby snaživého primitiva a škodícího mudrlanta, jakých si odrostlejší pamatují z Husákových časů jistě mnoho. Menší roli pro skladatelův odkaz zapálené průvodkyně Lenky odehrála s lehkostí kontrapunkticky násobící Dudův fízlovský typ Radka Coufalová. Stejně si svého Hrabala užil Viktor Skála - bosý a v hrabalovském pruhovaném tričku. Scénograf Jaroslav Milfajt postavil na malém jevišti činoherní scény Městského divadla Brno až realistickou lesní chatku a kůlnu na nářadí v jednom, jejíž pavučiny dvojznačně kontrastují s nádhernou idylickou fototapetou borovicového lesa přes celý horizont jeviště.

Brněnský Hrabal a muž u okna mohou být pro diváka lecčím: kratochvílí, ironickým odkazem na naše dějiny nebo záslužnou připomínkou českého literárního génia.