Claptonova osobnost totiž kromě dokonalé hudební profesionality symbolizuje nezlomnou vůli, schopnost vypořádat se s hroznou nepřízní osudu a umocnit těmito zkušenostmi své umění.
Narodil se před jednašedesáti lety v anglickém hrabství Surrey jako Eric Patrick Clapp a prvních devět let žil v domnění, že babička s dědečkem jsou jeho rodiče a skutečná matka je jeho starší sestra (něco podobného jako případ Jacka Nicholsona). Jeho biologický otec, ošuntělý zedník, který až donedávna bydlel v obytném přívěsu a na obědy chodil do McDonalda, ho kontaktoval, až když se Eric stal slavným a hlavně bohatým. Takto citově opečován se tedy mladý hoch začal protloukat životem, jenž ho nejprve zavedl na uměleckou školu (obor sklářské návrhářství) a pak už rovnou ke kytaře.
Roku 1963 se odstěhoval do Londýna a na zdejší klubové scéně se brzo stal zavedenou značkou. V roce 1965 se podílel na prvním hitu skupiny Yardbirds For Your Love a téhož roku vstoupil do Bluesbreakers Johna Mayalla, s nimiž natočil jedinou, zato však kultovní desku. Netrvalo dlouho a na svůj věk fenomenální kytarista, o kterém už se tehdy psalo po londýnských zdech, že je bůh, byl připraven na první ligu. Spojil se s baskytaristou Jackem Brucem a bubeníkem Gingerem Bakerem, nejlepšími ve svém oboru, a utvořil s nimi takzvanou „superskupinu“ Cream, jež proslula písněmi Sunshine Of Your Love a Badge.
Střet tak silných individualit nemohl z provozního hlediska dobře skončit, a tak se formace do tří let rozpadla. Následovalo období, kdy si Clapton začal budovat vlastní kariéru a zároveň získával reputaci nejspolehlivějšího doprovodného hráče v Anglii i za oceánem: jeho služby využili i jinak nedobytní Beatles, kterým zahrál známé sólo v písni While My Guitar Gently Weep z „bílého“ dvojalba. To už se kamarádil s Georgem Harrisonem, skrze kterého však také upadl do neřešitelného dilematu. Zamiloval se totiž do Georgeovy manželky Pattie, pro niž složil dva ze svých nejslavnějších love songů, Layla a Wonderful Tonight. Muselo to být špatné období, tak špatné, že se Eric dal na pití a drogy. V době, kdy Harrisonovi pomáhal s charitativním koncertem pro Bangladéš v newyorské Madison Square Garden, byl už docela vyřízený a říkalo se o něm, že neví, ve které zemi zrovna hraje. Vztah George a Pattie stejně skomíral a Clapton nakonec dosáhl svého. Harrison prý prekérní situaci vyřešil elegantně: uspořádal u sebe doma symbolické kytarové klání, v němž to s Erikem samozřejmě „projel“. Přesto nedovolil, aby se jejich přátelství rozpadlo, a dál se s ním stýkal. Dodejme, že Clapton si svou vytouženou ženu vzal a roku 1988 se s ní zase rozvedl. Aspoň se ale mezitím vyhrabal z tvrdých drog...
Touha po klidném spočinutí
Co však byla tato milostná rošáda proti útrapám, kterým měl ještě být vystaven. Po tom, co se mu přihodilo počátkem 90. let, by to slabší člověk jednoduše zabalil, už by prostě nebyl. Roku 1990, během společného turné s dalším kytarovým mágem Steviem Rayem Vaughanem, spadla helikoptéra, v níž letěli z koncertu na koncert dva Erikovi spoluhráči i Stevie Ray. Ani ne za rok vypadl ze 49. patra manhattanského mrakodrapu Claptonův čtyřletý syn Connor. Zdrcený hudebník, jenž v té chvíli zřejmě nadobro pochopil, že strašné události ho budou potkávat až do konce života (vzpomeňme na poměrně nedávný požár v jeho domě, při němž lehla popelem skoro celá sbírka jeho vzácných kytar), se přesto opět dokázal vzchopit a tíhu, kterou v sobě nesl, zkusil zmírnit tím, co mu bylo odjakživa nejblíže - hudbou.
Na záznamu z 24 nocí, během nichž koncertoval v londýnské Royal Albert Hall, můžeme vidět vrcholné soustředění a touhu dát ze sebe absolutně všechno. Stejnou sílu má i balada Tears In Heaven, jejíž text hovoří přímo k zesnulému dítěti. Ale s odstupem času vyznívá ještě intenzivněji album Pilgrim, jehož kvality v době jeho vydání zastínilo rozčarování kritiků nad použitím automatického bubeníka a zvukem nebezpečně připomínajícím moderní pop. Přitom jen málokdy se podaří tak působivě vystihnout beznaděj a zoufalou touhu po klidném spočinutí, jako se to povedlo v titulní písničce tohoto alba anebo v nádherném ploužáku River Of Tears.
Dnes vypadá jeden z nejoblíbenějších muzikantů světa šťastně -kýžený klid a mír totiž nakonec přece jen nalezl. Před pár lety se znovu oženil a dnes je otcem dvou malých dcer. Svůj repertoár časem vyprofiloval do dvou základních poloh. Ta první je pro masy a symbolizují ji klenuté balady, vkusně oscilující mezi lyrikou a kýčem. Ta druhá je bluesová - ovšem, jak sám interpret vždycky zdůrazňuje, nejde o blues jako takové, nýbrž o jeho vlastní odvozeninu, jakýsi konglomerát mezi tradičním blues a inteligentním popem. Díky bluesovým popularizátorům, jako je Clapton nebo B. B. King, vzali blues na milost i lidé, kterým předtím připadalo monotónní, nudné a příliš syrové. Vliv těchto pánů byl ovšem v jistém smyslu také negativní - to když spousta jejich fanoušků přestala vnímat cokoli, co vzniklo před Kingovým a Claptonovým příchodem na scénu.
Narodil se před jednašedesáti lety v anglickém hrabství Surrey jako Eric Patrick Clapp a prvních devět let žil v domnění, že babička s dědečkem jsou jeho rodiče a skutečná matka je jeho starší sestra (něco podobného jako případ Jacka Nicholsona). Jeho biologický otec, ošuntělý zedník, který až donedávna bydlel v obytném přívěsu a na obědy chodil do McDonalda, ho kontaktoval, až když se Eric stal slavným a hlavně bohatým. Takto citově opečován se tedy mladý hoch začal protloukat životem, jenž ho nejprve zavedl na uměleckou školu (obor sklářské návrhářství) a pak už rovnou ke kytaře.
Roku 1963 se odstěhoval do Londýna a na zdejší klubové scéně se brzo stal zavedenou značkou. V roce 1965 se podílel na prvním hitu skupiny Yardbirds For Your Love a téhož roku vstoupil do Bluesbreakers Johna Mayalla, s nimiž natočil jedinou, zato však kultovní desku. Netrvalo dlouho a na svůj věk fenomenální kytarista, o kterém už se tehdy psalo po londýnských zdech, že je bůh, byl připraven na první ligu. Spojil se s baskytaristou Jackem Brucem a bubeníkem Gingerem Bakerem, nejlepšími ve svém oboru, a utvořil s nimi takzvanou „superskupinu“ Cream, jež proslula písněmi Sunshine Of Your Love a Badge.
Střet tak silných individualit nemohl z provozního hlediska dobře skončit, a tak se formace do tří let rozpadla. Následovalo období, kdy si Clapton začal budovat vlastní kariéru a zároveň získával reputaci nejspolehlivějšího doprovodného hráče v Anglii i za oceánem: jeho služby využili i jinak nedobytní Beatles, kterým zahrál známé sólo v písni While My Guitar Gently Weep z „bílého“ dvojalba. To už se kamarádil s Georgem Harrisonem, skrze kterého však také upadl do neřešitelného dilematu. Zamiloval se totiž do Georgeovy manželky Pattie, pro niž složil dva ze svých nejslavnějších love songů, Layla a Wonderful Tonight. Muselo to být špatné období, tak špatné, že se Eric dal na pití a drogy. V době, kdy Harrisonovi pomáhal s charitativním koncertem pro Bangladéš v newyorské Madison Square Garden, byl už docela vyřízený a říkalo se o něm, že neví, ve které zemi zrovna hraje. Vztah George a Pattie stejně skomíral a Clapton nakonec dosáhl svého. Harrison prý prekérní situaci vyřešil elegantně: uspořádal u sebe doma symbolické kytarové klání, v němž to s Erikem samozřejmě „projel“. Přesto nedovolil, aby se jejich přátelství rozpadlo, a dál se s ním stýkal. Dodejme, že Clapton si svou vytouženou ženu vzal a roku 1988 se s ní zase rozvedl. Aspoň se ale mezitím vyhrabal z tvrdých drog...
Touha po klidném spočinutí
Co však byla tato milostná rošáda proti útrapám, kterým měl ještě být vystaven. Po tom, co se mu přihodilo počátkem 90. let, by to slabší člověk jednoduše zabalil, už by prostě nebyl. Roku 1990, během společného turné s dalším kytarovým mágem Steviem Rayem Vaughanem, spadla helikoptéra, v níž letěli z koncertu na koncert dva Erikovi spoluhráči i Stevie Ray. Ani ne za rok vypadl ze 49. patra manhattanského mrakodrapu Claptonův čtyřletý syn Connor. Zdrcený hudebník, jenž v té chvíli zřejmě nadobro pochopil, že strašné události ho budou potkávat až do konce života (vzpomeňme na poměrně nedávný požár v jeho domě, při němž lehla popelem skoro celá sbírka jeho vzácných kytar), se přesto opět dokázal vzchopit a tíhu, kterou v sobě nesl, zkusil zmírnit tím, co mu bylo odjakživa nejblíže - hudbou.
Na záznamu z 24 nocí, během nichž koncertoval v londýnské Royal Albert Hall, můžeme vidět vrcholné soustředění a touhu dát ze sebe absolutně všechno. Stejnou sílu má i balada Tears In Heaven, jejíž text hovoří přímo k zesnulému dítěti. Ale s odstupem času vyznívá ještě intenzivněji album Pilgrim, jehož kvality v době jeho vydání zastínilo rozčarování kritiků nad použitím automatického bubeníka a zvukem nebezpečně připomínajícím moderní pop. Přitom jen málokdy se podaří tak působivě vystihnout beznaděj a zoufalou touhu po klidném spočinutí, jako se to povedlo v titulní písničce tohoto alba anebo v nádherném ploužáku River Of Tears.
Dnes vypadá jeden z nejoblíbenějších muzikantů světa šťastně -kýžený klid a mír totiž nakonec přece jen nalezl. Před pár lety se znovu oženil a dnes je otcem dvou malých dcer. Svůj repertoár časem vyprofiloval do dvou základních poloh. Ta první je pro masy a symbolizují ji klenuté balady, vkusně oscilující mezi lyrikou a kýčem. Ta druhá je bluesová - ovšem, jak sám interpret vždycky zdůrazňuje, nejde o blues jako takové, nýbrž o jeho vlastní odvozeninu, jakýsi konglomerát mezi tradičním blues a inteligentním popem. Díky bluesovým popularizátorům, jako je Clapton nebo B. B. King, vzali blues na milost i lidé, kterým předtím připadalo monotónní, nudné a příliš syrové. Vliv těchto pánů byl ovšem v jistém smyslu také negativní - to když spousta jejich fanoušků přestala vnímat cokoli, co vzniklo před Kingovým a Claptonovým příchodem na scénu.
