Čí je Praha? Jejich. Podnikatelů, kteří narazili na zlaté žíly v divokých 90. letech, s nimi spřízněných a finančně propojených politiků, samozřejmě také neodmyslitelných lobbistů, prodejných mediálních magnátů, estébáků, kágébáků... a ještě také amerických agentů. Je toho na jeden film trochu moc najednou?
Je, samozřejmě. Na druhé straně, zapátrá-li člověk, co mu za pár posledních let uvízlo v paměti ze všech korupčních a mafiánských kauz, politických skandálů, zveřejněných odposlechů, ale třeba také z vyprávění lidí okolo něj, uvědomí si, že film Hranaři dokáže šikovně probouzet právě takové ne zcela zřetelné vzpomínky a tkát z nich pavučinu, do které své diváky dost obratně zamotá. Nic nového jim neprozradí, přesto v nich nejspíš posílí pocit, že "nahoře" je vše skrznaskrz prohnilé. Takový postup je pochopitelně možno oprávněně kritizovat za lacinost. Ještě snáze by se ovšem kritizovalo, kdyby šlo vše, co se ve filmu objeví, označit za čirou fantazii, která rozhodně nemá s realitou nic společného.
Protřepáno, bohužel i zamícháno
Jediné skutečné jméno, které se ve filmu objeví, je František Mrázek, jehož vraždu filmaři předsadili dalšímu ději, ač s ním vlastně nemá přímo nic společného - jen jaksi uvede do prostředí. Ale i pojmenování dalších osob si hraje se jmény, která v nedávné minulosti plnila stránky novin a na nichž ulpěl cejch, byť jen u některých už si běžný konzument zpráv vybaví, proč vlastně a kdo byl jak velký darebák.
Takto pojmenované a třeba i fyziognomicky připodobněné postavy ani nijak věrně nekopírují osudy svých předobrazů. Je to opravdu jen soubor mediálních ikon, které filmaři v jedné velké sklenici protřepali, zamíchali a vyrobili z nich vlastní koktejl s očekávanými dávivými účinky.
Třeba bezskrupulózní velkopodnikatel Verbíř (Martin Dejdar se tu snaží o opravdu přesvědčivé převtělení), jenž povstal z bývalého veksláka, nepobývá v létě 2011 v Jižní Africe, ale snaží se na pražském magistrátu získat velkou stavební zakázku. Na její uzavření se už velmi těší také radní přezdívaný Lulu, protože mu z ní ukápne nemalý bonus, a dočkat se nemohou ani na stranických sekretariátech - politický šíbr Šlajf už plánuje, jak z příspěvku od Verbíře zaplatí polovinu předvolební kampaně.
O zakázku ovšem bojuje také Sláma - vlastník stavebního impéria Sláma Group (!). A ouha - Sláma je už nějaký unavený z věčného kolotoče kartelových domluv, uplácení, podfuků a nadhodnocování zakázek. Rozhodne se jednat čestně. Tedy čestně - rozhodne se na své prohnilé konkurenty vytáhnout kompromitující materiály. Stejně jako někteří z nich se totiž v 80. letech školil u KGB v Sovětském svazu. Objedná si tedy od svých kontaktů v Rusku fotografie, na nichž jsou všichni dotyční v nesmírně velkých placatých čepicích.
A ano, s tímto motivem to začíná jít s kopce nejen se Slámou, ale i s filmem jako takovým. Není moc jasné, proč si jinak snad docela chytrý podnikatel objednal materiál, jehož se bude zanedlouho sám strašlivě bát. Není jasné ani to, proč vlastně se ho bude tak strašně bát - vhledem k tomu, jaké máslo má zřejmě jinak na hlavě, by mu mohla být nějaká diskreditační kampaň postavená na jeho dávném pobytu u KGB celkem ukradená. Zvlášť když z jeho někdejších vazeb na KGB patrně dnes už nic neplyne, nebo pokud ano, film o tom nic konkrétního neříká.
Říká jen (to ovšem úporně) něco takového, jako že všechna ta špína začala zřejmě právě už oním kágébáckým školením, že tajné služby přežijí všechno a že jejich vliv neustále zesiluje, že záběry z pražských bezpečnostních kamer vyhodnocuje středisko kdesi na Rusi, že vůbec nevíme, kdo si to s námi pohrává... a tak podobně.
Puch českého svinstva
Zapojení ruské tajné služby (i její americké obdoby) do dění na pražském magistrátě je samozřejmě pozoruhodný nápad. Díky němu si mohli tvůrci natočit pár scén, na základě kterých se mohou třeba zkusit ucházet o práci na příštím Jamesi Bondovi. Aktuální snímek ovšem tyto momenty posunují do nadsazené, někdy až zkarikované roviny - zároveň jich ale není dost na to, aby mu daly zřetelnou stylizovanou tvář.
Film přitom občas dokáže vytvořit tísnivé napětí i bez bondovských taškařic, když jen důrazně líčí puch ryze českého svinstva (a nekazí si to přehráváním některých aktérů, pravdařskými výlevy či jalovými replikami jako "ještě jeden takový Sláma a já končím s profesí lobbisty"). To, čím může snímek skutečně postrašit, je samozřejmost spiklenectví, které líčí. Třeba scéna vyhlašování výsledků obálkové soutěže dokáže zamrazit.
HranařiČR 2011 |
Některé aktéry příběhu uvádí jejich život "na hraně" do extáze (jako vysmátého radního Lulu v nepřehlédnutelném podání Jiřího Langmajera), jiné už vyčerpává tak, že by téměř chtěli být dobří. Nebo všechny postřílet. Podnikatel Sláma a jeho kamarád, šéf bezpečnostní agentury Hlož, se tak nakonec ocitají sami proti bývalým kumpánům a nevypadá to pro ně moc dobře. Ani pro jejich manželky, které společně vedou agenturu poskytující hostesky a společnice. Tohle je snad poměrně zajímavá linie snímku: mikropříběh dvou kamarádek, které také žily hodně "na hraně“ a dostaly se se svými mužskými protějšky vysoko. Nemají čistou minulost ani současnost, přesto ještě dokážou vzbudit soucit.
Muži v tomto filmu mnoho soucitu nebudí. Férový sympaťák z nich má ostatně asi být jen jeden a s výběrem jeho slušňáckého představitele to tvůrci až trochu přehnali. Saša Rašilov v roli šéfa bezpečnostní agentury prostě jako ostřílený veterán z operace v Afghánistánu nepůsobí, i kdyby se přetrhl.
Jsme-li u obsazení, seznam herců zdobí jméno Jana Třísky. Koho zajímá proč, nechť na film zajde. Možná se při všem zhnusení z českého bahna aspoň trochu zasměje.
