Kawasakiho růže není první celovečerák české či slovenské produkce, který se věnuje udavačství za minulého režimu, jak tvrdí tiskové informace. O tyto motivy se už dva roky po revoluci otřel snímek Ireny Pavláskové Corpus delicti. Je však pravda, že poté daná témata z domácí produkce na dlouho zmizela, přestože jsme o ně v realitě prostřednictvím kauz kolem Jiřiny Bohdalové, Milana Kundery a dalších zakopávali dále. Doba na jejich zpracování ve fikční podobě zřejmě musela nazrát.
Kawasakiho růže režiséra Hřebejka a scenáristy Jarchovského je první vlaštovkou, která se o tohle pokouší s odstupem. Chvílemi bloudí, ale nakonec cestu do hnízda najde a sdělí natvrdo přesně to, co bylo třeba říct nahlas už dávno. Bloudění se týká zejména první třetiny. Půl hodiny totiž trvá, než se ukáže, o čem film vlastně bude, a tato první třetina zpětně působí jako až příliš velkorysé rozehrání zavádějícím směrem.
Film se rozpadá na tři části
Dramaturgicky se film rozpadá na tři odlišné části. Nejdřív sledujeme zápas čtyřicátníka Luďka, zvukaře v televizi, který se potácí mezi manželkou s podezřením na rakovinu, milenkou v práci a ušlechtilým tchánem. Ten má za své zásluhy mimo jiné v disentu obdržet (fiktivní) Cenu paměti národa. Televize o něm při této příležitosti natáčí dokument – a Luděk zjistí, že onen pilíř mravní integrity má na kontě škraloup v podobě donášení StB.
Teprve tady se Kawasakiho růže rozjede. Princip druhé třetiny představuje střídání výpovědí tří osob – vedle zetě, psychiatra Pavla, mluví ještě sochař Bořek, který byl s jeho pomocí kdysi vyštván z vlasti, a někdejší vyšetřovatel StB Kafka. Luděk z děje takřka zmizí. A závěr vypadá zase úplně jinak.
Záměr autorů je nakonec jasný, přesto se vtírá myšlenka, že to šlo udělat organičtěji. A nebo delší: na skromné stopáži některé dějové motivy nevyzní, přestože mohly s celkem rezonovat. Dílčí věci jako Luďkova nevěra nebo krádeže jeho dcery pak působí tezovitě a stávají se pouhými záminkami pro nasvícení zetě dalšími světly. Nepříliš potřebná se v posledku jeví i linie malíře Kawasakiho, potřebná snad jen kvůli názvu. Kawasakiho růže je totiž komplikované origami, složené z myriád drobných plošek, podobně jako realitu tvoří mozaika pohledů a názorů.
Kawasakiho růžeČR 2009 |
Nepříliš organické jsou i herecké výkony. Martin Huba je coby Pavel skvělý: přehrává záměrně, protože i jeho postava ve svém životě hraje někoho, kým úplně není. Přehrává i Daniela Kolářová v roli Pavlovy ženy, tady však jde o tlačení na pilu. Milan Mikulčík Luďka prezentuje zcela nečitelným způsobem: působí absurdně, není však jasné, zda záměrně. Obrovským (ne)hereckým objevem je fotograf Antonín Kratochvíl, který Bořkovi dodává přirozenost a velkorysost skutečného emigranta. A největší překvapení představuje Ladislav Chudík jako vyšetřovatel Kafka. Kdo by od "primáře Sovy" čekal tak skvěle zahraného alibistického a pragmatického zločince?
Kawasakiho růže je tím filmem, při jehož sledování má jeden spoustu výhrad, ale ty s časem blednou a zbývá jen zážitek z poselství. Bez něj by to byla "jen" plichta. Ano, Hřebejkovo a Jarchovského desáté společné "dítě" chvílemi působí jako rozhlasová hra, do pokusu natočit si konečně seriózní drama jim ustřelují hlášky a pokusy o humory a Pavlův závěrečný státotvorný projev smrdí Hollywoodem. Ale snaha natočit to bez jediné retrospektivy je sympatická, vyprávění aktérů se v jeden obraz reality spojuje bezchybně, detaily, třeba jak StB kontrolovala každý aspekt života lidí, výtečně evokují dobu a coda s Kafkovou narozeninovou oslavou je skutečně hororová.
Ale je tu jeden zásadní okamžik. Po všem tom předchozím relativizování, kdy se divák začne bát, že film skončí ve smířlivém duchu "co jsme si, to jsme si", tvůrci ukážou prstem a bez okolků řeknou: jednou holt udával, a tak má přinejmenším máslo na hlavě, tečka. A to by se člověk utleskal.
