Když se jako předzvěst chystaného alba objevil singl World Wide Suicide (Celosvětová sebevražda), byl jasné, že se nová deska neponese ve smířlivém duchu. Že Vedderovo „poselství o stavu americké Unie“ bude značně nelichotivé. Navíc čtyřicítka, kterou zpěvák a textař překročil, bývá s poučenou naštvaností spojená bez ohledu na to, kdo je zrovna u moci.
Prezident vypsal šek a jiní ho platí
V posledních letech bylo o kapele slyšet hlavně v souvislosti s prezidentskou kampaní v USA, kde podpořila odpůrce George W. Bushe a byla jedním z hlavních tahounů kampaně Vote For Change (Volte změnu). V americké hudbě nejsou protibushovské postoje ničím výjimečným, prezidentovi nadává z pódia do idiotů leckterý napomádovaný klaun. Jenomže házet do podobného pytle i Pearl Jam by bylo nespravedlivé. Značná část hudebního světa Veddera nesnáší pro jeho údajné pózerství a mesiášství. Postupem času ovšem díky vytrvalosti a zarputilosti, s níž si za svými názory stojí, taková výtka slábne a mění se v uznalé pokyvování hlavou.
V tomto smyslu je nová deska Pearl Jam uvěřitelným poselství člověka středního věku, který se s nechutí odvrací od ranních zpráv z obsazeného Iráku či věznice na Guantánamu, od státem posvěceného a všeobecného zmaru, jemuž ovšem nehodlá jen tak nečinně přihlížet. Jinými slovy i hněv může, na rozdíl od obyčejné nesnášenlivosti, časem dospět.
Pearl Jam vychrlí zlobu a zoufalství z válečné doby v prvních pěti punkově přerývaných skladbách s hřmějícími a kvílejícími kytarami Mika McCreedyho a Steva Gossarda. Ani tady nejsou texty laciným politickým plakátem. Nepadají žádná jména, přesto jsou osoby příběhu a jeho obsazení jasné: „Medaile na dřevěném kabátu / vedle pohledné tváře, / kterou bral prezident jako samozřejmost. / Vypsal šek a jiní ho platí,“ zpívá tu Vedder. I když je rockovou hvězdou, vypadá i po letech jako chlápek od benzinové pumpy, což bylo ostatně kdysi jeho povolání. Stejně je na tom čtveřice hudebníků, která v písničkách běsní jak utržená ze řetězu, jenomže místo garážového chaosu tu předvádí bravurní rockové řemeslo. Není divu, uvážíme-li, že například bubeník Matt Cameron dnes patří k nejvyhledávanějším studiovým hudebníkům. S posmutnělou, starosvětsky znějící skladbou Parachutes ovšem přichází zklidnění - Pearl Jam tu skutečně najednou připomínají třicet let staré nahrávky Dylanovy doprovodné kapely The Band. Také následující písnička Unemployable je odklonem od tématu válečné doby: v působivém detailu („...má velký zlatý prsten / na něm nápis Ježíš zachraňuje...) je tu vykreslený muž, kterému nezbývá než praštit za sebou dveřmi plechové skříňky poté, co mu „velký šéf“ oznámil, že zítra už do práce chodit nemusí.
Zbytek desky je vzdušnější, kapela tu rozehrává mnohem barvitější škálu emocí, od stoner-rocku Big Wave až k výzvě k návratu v pomalé a teskné Come Back. Téma zmařeného života z úvodní skladby Life Wasted se v druhé polovině desky vrací v krátkém Vedderově popěvku doprovázeném harmoniem. Tentokrát už jeho hlas nezní nazlobeně, ale zranitelně, a při vší naléhavosti máte dojem, že na konec věty klade Vedder otazník.
Představu o cestě, kterou Pearl Jam od svého vynikajícího debutu Ten ušli, si lze učinit jednoduchým srovnáním. Například poslechem čtrnáct let staré písničky Jeremy o klukovi, který ve svém zoufalství rozhodne ve škole střílet, a ihned po ní třeba závěrečné skladby Inside Job z nové desky. Zpěvákův výraz vyzrál a neztratil nic ze své přesvědčivosti. Vedder se stal čtyřicetiletým „everymanem“, obyčejným chlápkem, který přiznává: „Sám se sebou jsem uzavřel smlouvu, že nezavřu dveře za minulostí...“.
V čase, kdy je v rockové hudbě rozhněvaný hlas dospělého muže vzácností, natočili Pearl Jam album, na jehož upřímnost si můžete vsadit. Pražský návrat, který chystají na 22. září, nejspíš bude výjimečným koncertem.
Prezident vypsal šek a jiní ho platí
V posledních letech bylo o kapele slyšet hlavně v souvislosti s prezidentskou kampaní v USA, kde podpořila odpůrce George W. Bushe a byla jedním z hlavních tahounů kampaně Vote For Change (Volte změnu). V americké hudbě nejsou protibushovské postoje ničím výjimečným, prezidentovi nadává z pódia do idiotů leckterý napomádovaný klaun. Jenomže házet do podobného pytle i Pearl Jam by bylo nespravedlivé. Značná část hudebního světa Veddera nesnáší pro jeho údajné pózerství a mesiášství. Postupem času ovšem díky vytrvalosti a zarputilosti, s níž si za svými názory stojí, taková výtka slábne a mění se v uznalé pokyvování hlavou.
V tomto smyslu je nová deska Pearl Jam uvěřitelným poselství člověka středního věku, který se s nechutí odvrací od ranních zpráv z obsazeného Iráku či věznice na Guantánamu, od státem posvěceného a všeobecného zmaru, jemuž ovšem nehodlá jen tak nečinně přihlížet. Jinými slovy i hněv může, na rozdíl od obyčejné nesnášenlivosti, časem dospět.
Pearl Jam vychrlí zlobu a zoufalství z válečné doby v prvních pěti punkově přerývaných skladbách s hřmějícími a kvílejícími kytarami Mika McCreedyho a Steva Gossarda. Ani tady nejsou texty laciným politickým plakátem. Nepadají žádná jména, přesto jsou osoby příběhu a jeho obsazení jasné: „Medaile na dřevěném kabátu / vedle pohledné tváře, / kterou bral prezident jako samozřejmost. / Vypsal šek a jiní ho platí,“ zpívá tu Vedder. I když je rockovou hvězdou, vypadá i po letech jako chlápek od benzinové pumpy, což bylo ostatně kdysi jeho povolání. Stejně je na tom čtveřice hudebníků, která v písničkách běsní jak utržená ze řetězu, jenomže místo garážového chaosu tu předvádí bravurní rockové řemeslo. Není divu, uvážíme-li, že například bubeník Matt Cameron dnes patří k nejvyhledávanějším studiovým hudebníkům. S posmutnělou, starosvětsky znějící skladbou Parachutes ovšem přichází zklidnění - Pearl Jam tu skutečně najednou připomínají třicet let staré nahrávky Dylanovy doprovodné kapely The Band. Také následující písnička Unemployable je odklonem od tématu válečné doby: v působivém detailu („...má velký zlatý prsten / na něm nápis Ježíš zachraňuje...) je tu vykreslený muž, kterému nezbývá než praštit za sebou dveřmi plechové skříňky poté, co mu „velký šéf“ oznámil, že zítra už do práce chodit nemusí.
Zbytek desky je vzdušnější, kapela tu rozehrává mnohem barvitější škálu emocí, od stoner-rocku Big Wave až k výzvě k návratu v pomalé a teskné Come Back. Téma zmařeného života z úvodní skladby Life Wasted se v druhé polovině desky vrací v krátkém Vedderově popěvku doprovázeném harmoniem. Tentokrát už jeho hlas nezní nazlobeně, ale zranitelně, a při vší naléhavosti máte dojem, že na konec věty klade Vedder otazník.
Představu o cestě, kterou Pearl Jam od svého vynikajícího debutu Ten ušli, si lze učinit jednoduchým srovnáním. Například poslechem čtrnáct let staré písničky Jeremy o klukovi, který ve svém zoufalství rozhodne ve škole střílet, a ihned po ní třeba závěrečné skladby Inside Job z nové desky. Zpěvákův výraz vyzrál a neztratil nic ze své přesvědčivosti. Vedder se stal čtyřicetiletým „everymanem“, obyčejným chlápkem, který přiznává: „Sám se sebou jsem uzavřel smlouvu, že nezavřu dveře za minulostí...“.
V čase, kdy je v rockové hudbě rozhněvaný hlas dospělého muže vzácností, natočili Pearl Jam album, na jehož upřímnost si můžete vsadit. Pražský návrat, který chystají na 22. září, nejspíš bude výjimečným koncertem.
