Neděle 29. ledna 2023, svátek má Zdislava
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Kultura

Hudba je moje droga, denně potřebuju dávku, říká osmdesátník Jan Spálený

Jan Spálený foto: Blues Alive - Tomáš Turek

Zpěvák, textař, skladatel a hudebník Jan Spálený oslaví 4. prosince osmdesátiny. Přes tento věk je neustále v plné práci. Aktuálně vydal se svou kapelou ASPM zcela nové album, nazvané Perseidy, vyšla reedice jeho klíčové desky z roku 1985 Asi v tom bude nějakej háček, a hlavně neúnavně koncertuje. Nemůže bez toho být.
  5:00

Název alba Perseidy je krásný, s obsahem alba ale nesouvisí. Jak jste k němu dospěl?

To je dotaz, který jsem očekával. Při přípravě alba mě napadlo, že je pravděpodobně poslední. A tak jsem si vzpomněl, kolik úžasných muzikantů prošlo kapelou ASPM za čtyřicet let. Začalo to triem Kalandra–Havlíček–Spálený. Ale pak přišla řada dalších, přičemž současná sestava vlastně trvá už bezmála třicet let: trumpetista a křídlovák Michal Gera, vibrafonista Radek Krampl, baskytarista a tubista Filip Spálený a bubeník Filip Jeníček, který nahradil Ferdu Peroutku. A já si říkal, že bych měl těmhle všem lidem, plus samozřejmě mnoha dalším, které je těžké všechny vyjmenovávat, poděkovat. Protože oni jsou pro mě ty Perseidy. Zasvítí, splní mi přání – ale potom nezhasnou. Protože energie nevzniká ani nekončí. Září dál na jiných oblohách.

Jistě mezi ně patří i textaři. Na Perseidách máte například dva texty od Pavla Vrby, který ovšem zemřel už v roce 2011.

Pavel byl přítel a souputník, člověk, kterého si dodnes moc vážím. Texty Každou hru někdo platí a Menu blues jsem od něj měl už dávno, původně se mi zdálo, že jsou nezhudebnitelné. Jsou členité, ale objevil jsem jejich řád. A tak jsem je teď s potěšením zhudebnil a s velkou chutí nazpíval.

Mezi autory textů je ale i řada mně neznámých jmen.

Jednou za mnou například přišli manželé z Pelhřimova, kteří nemají s texty a poezií – kromě poezie života – nic společného. Roman Svoboda je myslím kalič kovů, jeho žena Radka psychoterapeutka. Jezdí za námi pravidelně na koncerty po Vysočině a po jižních Čechách. A ti mě překvapili, když mi přinesli text o tom, jak umřu, jmenuje se Poslední flám. Je to naturalistické, ale zároveň velice citlivé, čisté a poctivé. A tak jsem ten text vzal, zhudebnil a nazpíval.

Vím, že tohle se vám stává už dlouho, že vám lidé „z ulice“ nosí texty...

Pořád a pořád. Chodí mi po celých balíčcích. Vždycky je projdu, vytřídím to, co nikdy nevypustím z úst, a to ostatní dám do neudržovaného fundusu, kde je těch textů už hodně, několik regálů. Při přípravě alba jsem si k nim sedl a vybral takové, které jsou sice naprosto různorodé, ale vesměs se ubírají jedním směrem.

Myslím, že jiným zpěvákům se to nestává, aby jim tolik lidí posílalo texty. Čím je to u vás?

Za to musím poděkovat Českému rozhlasu, který mi umožnil řadu let připravovat noční pořady Černobílá mozaika nebo Je mi ctí. Noční vysílání je totiž velmi specifické: je adresné. Míří na posluchače, který potřebuje partnera, posluchače, kterého často něco bolí, který o něco nebo o někoho přišel. A opravdu poslouchá. A já si s nimi porozuměl od začátku, vznikl mezi námi úžasný kontakt. Začaly mi od nich chodit dopisy, povídky a také texty.

Vy jste dlouho nenapsal nebo nenazpíval žádný nový vlastní text. Proč? Vždyť na svých raných albech jste byl v tomto oboru velmi plodný.

To je pravda. Ale vysvětlit se to dá jednoduše: už jsem k sobě kritičtější. Jak člověk stárne, jednak zapomíná a hůř chodí, ale zároveň možná víc přemýšlí. Tím neříkám, že už nikdy nic nenapíšu. Ale teď to mám ulehčené tím, že můj textový fundus je tak velký, že bych mohl točit každý den.

Už na několikátém albu se vracíte ke svým starším písničkám v nové verzi. Perseidy otevírá píseň Jsi trochu povadlá, jediná s vaším vlastním textem, a uzavírá je Blues o bolavý hlavě básníka Jiřího Žáčka. Co vás k těmto remakům nutí?

To, jak cítím věci dnes, je asi rozdílné oproti tomu, jak jsem je cítil, když mi bylo třicet let. Chtěl bych se trefit do dnešního výrazu, ale jestli se mi to daří, to neodhadnu. O písničku Jsi trochu povadlá (…teď nejvíc krásná) si posluchači dlouho na koncertech říkali, já ji řadu let nehrál a pak jsem ji zařadil do komorního programu, který hrajeme v triu. Cítím, že jsem lepší milostnou píseň nenapsal. Měl jsem na mysli svoji ženu, která je hřídel, kolem níž se rodina otáčí. A ve vráskách kolem očí je krása. Jiná takhle silná myšlenka mě nikdy nenapadla.

Pokoušíte se nějak redefinovat i písničky, které má ASPM v dlouholetém koncertním repertoáru?

Určitě ano. Je to stejné, jako když dočtu knihu. Chodím kolem regálů své knihovny, hledám, po čem bych sáhl, říkám si: „To jsem četl, tohle taky.“ Pak vytáhnu knihu, kterou jsem četl ve čtyřiceti, a když si ji přečtu dnes, je úplně jiná, než jak si ji pamatuji.

Jsou písně, se kterými už se neidentifikujete natolik, že je nemůžete hrát?

Taková žádná asi není. Když si o ni lidé řeknou, rád ji zazpívám, pokud si na ni vzpomenu. Ale s písničkami je to jako se špenátem. Nesmíte se ho přejíst. Můžete ho mít pořád rád, ale nesmíte ho jíst pořád, musíte dělat pauzy.

Vznikaly písničky na Perseidy kontinuálně, a když jste jich měl dost, rozhodl jste se natočit album, nebo jste se naopak rozhodl natočit album a jeho obsah vznikal cíleně?

První impulz přišel od firmy. A já si řekl ano, už by bylo načase. Měl jsem nějaké rozdělané hudební fragmenty, vybral jsem texty, vzal notový papír a napsal na něj nějaké „kuličky“. A pak to přinesl do kapely. Tam jsme všichni kapelníci, kdokoli cítí, že něco není poctivé nebo přesné, řekne to. Já to vezmu, stejně jako to vezme on ode mě. Je tam prostě vzájemná kontrola a nesoutěživost.

Hudební režii vašich posledních alb měl na starosti Michal Gera, na Perseidách pracoval s vaším synem Filipem. Vy jako zkušený dlouholetý hudební režisér nemáte tendenci jim do toho mluvit?

Ne, respektuji všecko, co řeknou. Když jim něco připadá výrazově nebo intonačně falešné, dělá se to prostě znovu. Zrovna v době, kdy jsme točili Perseidy, jsem byl hodně nemocný, členové rodiny mě střídavě vozili do studia a obvazovali mi krk. Já album nazpíval, ale znělo to jako Drupi, takové divné chraptění. To jsem nechtěl. V nemocnici v Benešově mi zavrtali do krku, hodný pan doktor mi velice pomohl a já to pak za jednu frekvenci celé přezpíval. Konečně svým hlasem.

Přecházejí všechny nové písničky automaticky do koncertního repertoáru?

Většinou je vybírám postupně. Teprve teď jsme začali hrát některé písně z předchozího alba. Samozřejmě by bylo ideální, kdyby člověk mohl materiál z chystaného alba hrát napřed půl roku před lidmi, ale to není reálné, takže se to dělá opačně. Prověření přijde ex post. Ale za ty stovky písniček už mám asi představu, kudy ta pěšina vede. Vím, co chci říct a komu to chci říct. Protože naše publikum není většinové, zato je ale velmi věrné. Ti lidé se pořád vracejí, po generace. To je moc pěkné. Takže publiku bych měl poděkovat v první řadě, protože jinak bych to dělal jen pro sebe.

Máte za sebou stovky písniček, rozsáhlou diskografii, už byste si mohl říct, že máte hotovo. Kde berete v osmdesáti letech energii k nové tvorbě a koncertování?

Je to droga, potřebuju svoji dávku. Například každý den cvičím na piano a na kornet. A když nemůžu, je to problém. Jako třeba včera, kdy mě manželka přivezla z rehabilitace, já se nemohl vůbec pohnout a celý den jsem nehrál. Dnes ráno jsem se probudil s pocitem, že jsem neudělal něco, co se udělat musí. Tak jsem hned vstal a šel jsem hrát na piano a potom na kornet. A proč to všechno dělám? Protože vím, že vrchol toho snažení, toho, že cvičím na nástroj a že píšu nějaké kuličky na papír, je to, že bude koncert a tam budu šťastný. Ano, vlastně je to sobectví, dělám to proto, abych byl šťastný. S těmi lidmi, kteří se mnou hrají a kteří to poslouchají. Před nějakým časem jsem musel kvůli zdraví odříct hodně koncertů. První po té pauze byl festival ve Vraném, dost jsem se na to hraní upnul. Ale šel jsem tam poprvé na jeviště o holi. Měl jsem strach, co se stane, až lidi uvidí, že před ně jde „mrzák“. Bál jsem se, že se třeba budou smát. Nestalo se vůbec nic. Začali jsme hrát, lidi začali normálně reagovat. A bylo to bezvadné.

Je vaše nadcházející osmdesátka důvod k nějakému bilancování?

Já nevím. Mám chuť pracovat pořád dál, pokud mi to hlava a tělo dovolí. Nic jiného neumím. Nadnormálně jsem v životě dělal jen dvě věci: muziku, a dokud jsem byl fyzicky zdatný, tak i letecké modelářství, které je, ač je to pro řadu lidí možná nepochopitelné, velmi tvrdý sport. Teď už mám jen tu muziku. Takže to, že jsem v pětašedesáti odložil motocykl, neznamená, že v osmdesáti odložím tužku a notový papír. To určitě ne. A až to nebudu moct dělat, tak nevím. Možná začnu běhat...

Autor:

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Mohlo by vás zajímat