- Ve čtenářské anketě tohoto portálu o nejoblíbenější píseň minulý týden zemřelého Leonarda Cohena sice vyhrála relativně těsně Suzanne, ale patrně to bude tím, že hlasovali opravdu znalci. A možná i proto, že se hlasující chtěli trochu vymezit vůči prvoplánové popularitě songu Hallelujah, který skončil jako druhý. Ale ať je zprofanovaný, jak chce, krásnou písní zůstává. A mezi coververzemi, jichž jsou dozajista desítky (a to nepočítáme třeba ty, které se hrají na mysliveckých bálech na korejské samohrajky, jak toho byl minulý víkend svědkem nejmenovaný redakční kolega), pokládám za tu vůbec nejlepší v podání Johna Calea a jeho klavíru. Bývalý člen Velvet Underground s ní slavil koncertní úspěchy a natočil ji také na přenádhernou živou desku Fragmets Of A Rainy Season. Ta bude shodou okolností 9. prosince reedována na dvojCD i vinylovém dvojalbu. A právě k Hallelujah vznikl pilotní videoklip, který natočila režisérka Abigail Portner. Tady je.
- Když se řekne A, má se říct i B, ale nechceme-li tady vyjmenovávat celou abecedu, pojďme rovnou k Zet. Totiž od nejlepší k nejhorší coververzi Hallelujah. Anebo, řekněme, nejbizarnější. Alespoň z těch, které jsem za poslední léta potkal. Jednu vynechám - to je verze Lucie Bílé, v níž emeritní Česká slavice s jistě technicky vyzrálým hlasem před pár lety opět potvrdila, že pokud ji někdo nehlídá a ona uslyší silnou melodii, zatmí se jí před očima a hlava-nehlava, smysl-nesmysl, prostě začne ječet jak na lesy. Ale v obecné známosti chci na tomto místě připomenout onačejší lahůdku. Hallelujah se totiž zmocnila (jinak se to říct nedá), také krojovaná dechovka Mistříňanka a její dvě zpívající galánečky. Jen pro silné nervy, dodávám...
- Když jsem se probíral v posledních dnech cohenovskou faktografií, listoval jsem si i dobrou knihou Liela Leibovitze Leonard Cohen - Život, hudba a vykoupení (vyšlo roku 2014). A připomněl jsem si skvělý příběh z roku 1970, kdy Cohen vystupoval na anglickém festivalu Isle of Wight. Tehdy se desetitisíce lidí začaly bouřit proti vstupnému, celý festival procházel docela drsnými okamžiky, kdy byli i slavní a oblíbení interpreti vypískáváni, někteří končili své bloky v půli, případně, jako The Doors, pro jistotu hráli ve tmě. S rozdivočelým publikem nenadělal nic ani Jimi Hendrix a v jednu chvíli začalo pódium dokonce hořet. A pak přišel tenhle nenápadný, tehdy už vlastně postarší Kanaďan v jakémsi baloňáku, a vlastně poprvé za dokázal publikum zcela utišit, zpacifikovat. Tomu říkám klidná síla.
