Ad AstraUSA 2019 Režie: James Gray Premiéra 18. 9. |
Režisér James Gray není tvůrce, který by se spokojil jen s efektní podívanou. Jeho snímky se pravidelně účastní soutěže festivalu v Cannes a už za svůj debut Malá Oděsa získal v roce 1994 Stříbrného lva na festivalu v Benátkách. Americkému potomkovi židovsko-ukrajinských přistěhovalců bylo tehdy 25 let. Dnes je mu dvakrát tolik a do kin přichází jeho divácky nejambicióznější snímek s prvotřídním hereckým obsazením v čele s Bradem Pittem. Láká publikum na vesmírné dobrodružství, zároveň mu však nabízí inteligentní, ale zase ne přehnaně sofistikovanou cestu za niternými otázkami lidské existence. Není na této cestě samozřejmě první, ale v konkurenci snímků jako 2001: Vesmírné odysea či Solaris se rozhodně neztratí.
Jsme ve vesmíru sami?
Základní motiv nového snímku pokračuje v cestě načaté v předchozím Grayově filmu, atypickém objevitelském dobrodružství Ztracené město Z. Snímek z roku 2016 inspirovaný příběhem britského cestovatele Percyho Fawcetta líčil jeho osudovou fascinaci tajemným světem ukrytým v amazonském pralese. Především ale soustavně kladl na misky vah hrdinovu touhu poznávat a posouvat hranice vědění lidstva a jeho bolestně pociťovaný dluh vůči rodině, kterou kvůli tomu zanedbával. Fawcettův příběh se uzavřel společnou výpravou se synem, která naplnila jejich vztah, bohužel se však z ní ani jeden nevrátil. I tak závěr příběhu nabídl katarzi a ospravedlnění Fawcettovy objevitelské touhy.
Ze sto let vzdálené minulosti se Gray tentokrát přesunul do budoucnosti, kde již lidstvo kolonizovalo Měsíc i Mars, základní otázky však stále nemá vyřešené. Jak ty „velké“ (Jsme ve vesmíru sami?), tak ty osobní. Postavu otce, který opustil rodinu v honbě za velkým objevem, tentokrát sledujeme skrze příběh jeho syna. Mladistvě působící padesátník Roy McBride (Brad Pitt) je zkušený vesmírný harcovník, kterému alespoň zdánlivě nechybí síly, elán ani sebedůvěra. Přesto stále zůstává ve stínu svého hvězdně slavného otce Clifforda (Tommy Lee Jones), který se před lety vydal až kamsi k Neptunu na výpravu s nejvyššími cíly: realizovat vědecký projekt, který by umožnil najít mimozemské civilizace.
  |
Něco se ovšem pokazilo, nefunguje spojení a místo toho z míst, kde by měla fungovat ona energií nabitá vědecká základna, do celé sluneční soustavy směřují destruktivní výboje, jež ohrožují celou lidskou civilizaci. Roy dostane za úkol podílet se na vyřešení neblahé situace a není nijak překvapivé, že po různých peripetiích na cestě do srdce temnoty příběh vyústí v osudové střetnutí syna s otcem, které může skončit buď smířením, nebo bojem na život a na smrt.
Za vesmírné dobrodružství z budoucnosti si lze samozřejmě dosadit mnohem civilnější příběh z reálného života – situaci muže v pozdním středním věku, který má poslední šanci dorozumět se se svým otcem, v jehož šlépějích chtě nechtě kráčí a jehož odkaz v sobě nese. Ať již takové spojení znesnadňuje vzdálenost k Neptunu nebo cokoliv jiného, jde o bolestný, vyčerpávající proces, kde naděje na úspěch není nijak velká. Příběh má ovšem i filozofickou a náboženskou rovinu. Podobně jako v případě Ztraceného města Z řeší otázku, kam člověka může zavést jeho žízeň po poznání. Nejde však tentokrát jen o strádající rodinu a další „provozní“ oběti, ale také o hranice toho, co lze poznat a co si s výsledkem takového poznání počít.
Co provedeme s Měsícem
Skvělé na snímku Ad Astra ovšem je, že dobrodružný příběh tu přinejmenším po většinu času nefunguje jen jako „nutné zlo“ potřebné k tomu, aby mohl tvůrce prezentovat hluboké úvahy. Nezapomenutelnou pasáž tvoří Royův pobyt na Měsíci, který funguje jako přestupní stanice pro let na Mars, v době děje už je ale také frekventovanou destinací, kam proudí davy turistů a kde zároveň v mnoha oblastech panuje válečný stav a chaos a cestovatele ohrožují pirátské bandy. Vedle nabídnuté analogie s tím, jak deformované světy lidstvo vytváří už v současnosti, tady James Gray rozehrál skutečně dechberoucí přestřelku v měsíčních terénních vozidlech.
Brad Pitt, jehož vidíme v krátké době po Tarantinově snímku Tenkrát v Hollywoodu v další výrazné roli (svou hereckou účastí ve filmech přitom v posledních letech rozhodně neplýtvá), přesvědčivě funguje v obou polohách snímku, tedy v subtilně introspektivní i v plnokrevně dobrodružné. Není pochyb o tom, že právě on bude pro mnohé diváky výrazným důvodem k návštěvě filmu, v němž hvězdy člověka přivedou k úvahám nad sebou samým. Symbolický rozměr Grayova snímku se tím takřka dokonale naplňuje.
