Častým tématem snímků Terryho Gilliama je střet nespoutané imaginace s normativním tlakem všední skutečnosti, konformismem a byrokratickými institucemi. Fantazie pak v jeho světě je zdrojem jakési hlubší pravdy, již sešněrovaný svět chladného rozumu není schopen přijmout, a proto ji potlačuje.
Jako bitevní pole toho konfliktu je možné vnímat i režisérovu kariéru. Mnohé jeho snímky se rodily velice těžko (až hrůzostrašné peripetie jeho neúspěšného pokusu zfilmovat Dona Quijota zachycuje známý dokument Ztracen v La Mancha).
I při natáčení Imaginaria se musel vyrovnat s pohromou – skutečně tragickou. Ještě před dokončením snímku zemřel představitel jedné z hlavních rolí Heath Ledger. Zároveň to filmu přineslo určitou morbidní proslulost. Gilliam tu katastrofu překonal, part zesnulého převzali Johnny Depp, Jude Law a Colin Farrell. V kontextu snímku to nijak neruší. Imaginarium se odehrává ve dvou světech, v tom prvním hraje postavu Tonyho Ledger, ve druhém jeho náhradníci – a rozdíl mezi těmi světy je natolik výrazný, že fyzická proměna jednoho z aktérů se dá snadno přijmout.
Výkon zesnulého herce je svým způsobem dojemný. Do příběhu vstoupí jako oběšenec, v jednom to při vědomí hercova konce docela hrkne. A když je Tony o pár vteřin později oživen, napadne ho, jaká to je škoda, že tenhle trik nešlo zopakovat i v reálu. Ledger ve snímku nehraje o sto šest, na plátně spíš uvolněně pobývá. Důvodem pohnutí není dojem, že by člověk sledoval výkon poslední, a proto také vrcholný, ale skutečnost, že mladý herec při natáčení samozřejmě netušil, že další šance nebudou. To svoje si nějak odehrál se samozřejmou jistotou, že na něj čeká ještě spousta jiných rolí.
Parnasse (FR/KAN/USA ’09)režie: Terry Gilliam |
Příběh, jenž drží svět při životě
Terry Gilliam v Imaginariu dr. Parnasse vytváří jakousi vlastní mytologii. Nesmrtelný doktor Parnassus (Christopher Plummer) vede kočovnou show, jeho úkolem je vyprávět dál příběh, jenž drží svět při životě. Ten svět ale o Parnassovy příběhy nestojí a z Parnasse se úměrně tomu stává figura čím dál odstrčenější na okraj společnosti. Na jevišti Imaginaria přitom je zrcadlo, kterým je možné projít do fantastického světa, v němž člověk může vstoupit v kontakt se svým nejvnitřnějším já nebo taky podlehnout svodům skeptického a šaramantního ďáblíka Nicka (okouzlující Tom Waits). Ten se navíc s Parnassem o cosi drahocenného vsadil a chystá se inkasovat. Skupinu účinkujících v Parnassově Imaginariu rozšíří mysteriózní Tony, který je možná schopen celý podnik zachránit, jeho úmysly ale mohou být o dost temnější...
Myšlenkové koncepty nikdy nebyly Gilliamovou nejsilnější stránkou, vytvořit nějaký vyžaduje jistou kázeň, tedy kvalitu, již režisér celým svým dílem se zaujetím zpochybňuje. Děj Imaginaria ale nenabízí o moc víc než někdy dost rozvláčnou ilustraci trochu nedopečeného konceptu. Jistě, jsou tu ještě ty fantaskní krajiny, při jejichž tvorbě počítačová animace Gilliamovi a jeho týmu neukládala žádná omezení. Při sledování Imaginaria si je ale možné uvědomit, jak ta omezení mohou být užitečná. Nebrzděná autorova fantazie přichází s dalšími a dalšími výstředními obrazy, které nakonec splynou v barevnou skvrnu – digitálně umrtvenou (oč působivější je scéna, v níž "hrají" klasické papírové kulisy než počítačové extravagance). Je to paradox. Gilliamův film oslavuje osvobozenou imaginaci a zároveň je dokladem toho, že fantazie ponechaná sama sobě nemusí nutně vytvořit větší hodnotu než opatrná konformita.
