Kavkazský křídový kruh v kruhu dneška. Kouzelné a funkční obrazy jsou kladem inscenace

Stejný kus v režii Evžena Sokolovského roku 1961 přepsal nejen v Mahenově divadle (tehdy v jiné budově) dějiny českého divadla. Tato inscenace byla dobově bravurní ukázkou tehdy sílícího Brechtova epického divadla i jeho postupů a byla korunována výkonem fenomenální Vlasty Fialové v hlavní roli Gruši. Vědomí historických i teatrologických souvislostí dnešního diváka však pramálo zajímá.

Není potřeba k nim explicitně odkazovat, což naštěstí čtvrtý režijní opus Aminaty Keity v největší moravské činohře ani nedělá. A nejedná se ani o žádnou pietní rekonstrukci někdejších podob divadla; inscenace má moderně pojatou hudbu, skvělý rytmus, kostýmy i herectví. I přesto dnes bude divák tuto Brechtovu epickou parafrázi staré čínské legendy (a také starozákonního Šalamounova soudu) o dvou matkách soupeřících o dítě pociťovat ponejvíce jako „povinnou“ dramaturgickou úlitbu slavnému jménu.

Automaticky očekávaná aktualizace textu válečným běsněním na Ukrajině (ve hře jde o časově neurčený palácový převrat a následnou vojnu v Gruzii) v inscenaci moc nepřekryje až tezovité politikum a didaktickou moralitu. Divák se zadrhne o trochu topornou konstrukci děje, jeho až kazatelskou machinaci s morálkou společnosti i mravy jednotlivců. Viděl jsem vcelku nedávno zdařilé německé brechtovské inscenace, nyní jsem ale nabyl dojmu, že divadlo už je jinde.

Tepající řetězení miniaturních příběhů

Ostatně stačí připomenout originální architekturu hry rámované sporem dvou kavkazských kolchozů o údolí. Příběhu odvážné a vnitřně čisté Gruši Vachanadze, která se ujme opuštěného dítěte z paláce, obětuje mu své osobní milostné štěstí a nakonec chlapce (i s původním nápadníkem Simonem) získá při finálním soudu s biologickou matkou, totiž předchází didaktický prolog. Vězte: půda (stejně jako dítě) patří nováčkům, kteří ji chtějí zavlažit, zúrodnit, a jsou tedy společensky prospěšnější. S takto topornou politickou parabolou už dnes opravdu nelze před hlediště předstoupit.

Neuklidnilo mě ani zamýšlené řešení, v němž se inscenátoři od komunistické ouvertury chtěli distancovat inscenováním stupidně povrchní komunikace a postů ze sociálních sítí. Válka prý inscenátorům udělala utrum, nebylo třeba hledat násilné aktualizace nehratelné ouvertury a hloupý úvod do příběhu zaplaťpánbůh škrtli.

Co tedy v nynější brněnské bezmála tříhodinové inscenaci z tohoto prototypu Brechtova divadla, za který bývá hra označována, zbylo? Režisérka se v duchu brechtovské stylu zaměřila na prudké a tepající řetězení miniaturních příběhů pospojovaných písněmi a výstupy zpěváka. Neodkazuje se k arzenálu epického divadla, které povinně využívalo masek, točny, promítaných nápisů a zejména v herectví zase zcizující efektů, za jejichž pomoci protagonista vlastně vystupoval z role a komentoval ji.

Jediný, kdo si drží takto zřetelný odstup a zvenku glosuje dění, je Zpěvák a posléze i soudce Azdak Ivana Dejmala. Brecht chtěl ve svém sociálně kritickém příběhu budovat parabolu mezi velkými dějinami a intimním příběhem dvou žen z různých společenských vrstev. Brněnská inscenace se více přiklání k onomu osobnímu dramatu Gruši, předepsané společenské kotrmelce lidu i smetánky stojí více v pozadí. Keita ale ponechala také tradiční kontrastní rozvržení mezi lyrický pól ztělesněný hlavní hrdinkou a protihráčem Azdakem, který v protipólu vévodí humoru a drsné komice.

Šestatřicet postav v tuctu herců

Režie umí na prosté funkční scéně Michala Spratka vytvořit s pomocí prosté latě či pruhu plátna kouzelné, silné a funkční obrazy Grušina putování po zpuchřelé lávce či praní prádla v potoce. Opravdu výraznou zvukovou stopu večeru osobně dává Ivo Sedláček, který původní nejednoduchou hudbu Paula Dessaua nejen nově instrumentoval, ale jako DJ s kytarou přímo na jevišti naživo nese k publiku pulzující energii těchto tónů. Vynikající jsou gruzínsko-syrské kostýmy Simony Rybákové místy využívající siluet dobových orientálních oděvů.

Herecký nerv přestavení ztělesňuje živelný Ivan Dejmal, Petra Lorencová jako Gruša je lyrická, nikoliv však sentimentální, dokáže diváka dojmout, aniž by jej násilně strhávala na svoji stranu. Výtečná je Eliška Zbranková jako nadřazeností prorostlá Guvernérová. Nutno však ocenit, že tucet herců si tady (až na dva protagonisty) vystřídá na šestatřicet (!) postav. Brněnská inscenace je tedy zvenčí vcelku současným, vizuálně přitažlivým divadlem, zevnitř však spíše průměrnou, povinnou školní četbou.