Má tedy víc o čem vyprávět než v první řadě, nicméně ani tentokrát neopouští mantinely úslužné podívané pro zpěvaččiny příznivce.
 |
Aristokraté v Jevanech
Skutečný osud Ivety Bartošové si nezaslouží bagatelizovat: v každém případě je to příběh nešťasné a labilní lidské bytosti, jejíž život skončil předčasně a po nepěkných peripetiích. Poskytuje také dost nelichotivou výpověď o nezanedbatelné části české společnosti, která se na zpěvaččině osudu podílela, ať už závistivou škodolibostí nebo jen tím, že si bezohledně přivlastnila její soukromí. A v neposlední řadě osud Ivety Bartošové vypovídá o poměrech v showbyznysu, obecných i zcela konkrétních.
IVETA – 2. ŘADAČR 2023 Scénář a režie: Michal Samir Hrají: Anna Fialová, Ondřej Gregor Brzobohatý, Saša Rašilov, Alena Mihulová, Miroslav Hanuš a další Uvádí Voyo od 5. 5. |
Na příběhu Ivety Bartošové je ovšem podstatná ještě jedna věc. Může připomínat neméně pohnuté osudy zpěvaček, po nichž zůstaly mimořádné nahrávky a nepominutelné kapitoly v dějinách populární kultury.
Jenomže na rozdíl od Janis Joplinové, Amy Winehouseové nebo Evy Olmerové se Iveta Bartošová pohybovala v kategorii spotřební hudební produkce, kde na publikum úspěšně působí kombinace naivity, povrchnosti a pragmatického rutinérství. Svým způsobem je takový osud tím tragičtější, rozhodně z něj ubývá rozměr nějaké nezpochybnitelné hodnoty, kvůli které to snad všechno „stálo za to“.
Možným způsobem, jak najít v příběhu Ivety Bartošové komplexnější výpověď, by bylo právě pojmenovat tuto bolestnou ironii. Ale i když Samirova Iveta dává místy najevo, že se nechce spokojit s naivním a ryze fanouškovským pohledem a s mírnou ironií se kupříkladu vymezuje vůči estetice 90. let, v úhrnu se stejně pohybuje v rámci nijak zásadně nezpochybňovaného vkusu Ivety Bartošové a jejího publika.
Je to svět, kde vrcholem ambicí je duet s Karlem Gottem, Dracula je muzikál století, Zlatý slavík je prestižní cena, jevanští sousedé Ladislav Štaidl a Karel Svoboda jsou nositelé aristokratických hodnot (jak režisér uvádí v rozhovoru), hrdina Discopříběhu je superhvězda, Svatba upírů je kultovní film a eskapády Ivety Bartošové zajímají úplně každého českého občana. (Logickým důsledkem je pak rozhodnutí podbarvit stěžejní scény série o popové celebritě Händelovou Gloria Eterna.)
Je samozřejmě legitimní ukázat svět Ivety Bartošové tak, jak ho asi sama vnímala, ale bez přidaného výraznějšího kritického náhledu vzniká jen sled vstřícně pojatých výjevů ze zpěvaččina života, které budou zajímat zase jenom ty, kdo její čím dál nešťastnější příhody hltali už dříve. Série se navíc nepokrytě snaží zavděčit svou interpretací zpěvaččině rodině, ale i dalším vybraným protagonistům, takže je děj ohleduplně učesaný a hrany ohlazené.
V takové situaci se dost obtížně zpracovává třeba i nadějně vyhmátnuté téma sebestředných a manipulativních mužů, kteří hrdince nedali šanci dospět. Nejvýraznější pasáž nynější řady tvoří kauza surreálného zpěvaččina únosu (či „únosu“) v roce 1994, a to mimo jiné proto, že se představitel falešného opraváře telefonů Miloslav König nemusí svému předobrazu zodpovídat.
Obraz důvěřivé, ale cílevědomé a bytostně dobré zpěvačky neopouští rovinu sladkobolného kýče: hrdinka sní o bezpodmínečné lásce, o děťátku, o uznání a o tom, jak bude „večer zpívat pro svoje lidičky“ a krutý svět pro ni nemá pochopení. Série Iveta ano, bohužel ale až moc.
