Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Hrával s Claptonem v Cream. Teď předvede v Hradci jazz

Kultura

  7:00
Jack Bruce (* 1943), legenda basové kytary a člen slavné skupiny Cream, vystoupí v sobotu 15. října v Hradci Králové se svou kapelou Big Blues Band v rámci festivalu Jazz Goes To Town.

Hudební záběr Jacka Bruce je široký, ale hlavní láskou zůstává jazz – byť to není tak známé. foto: David Scheinmann

LN Proslavil jste se především díky působení v Cream – skupina se ale po dvou letech v roce 1968 rozešla. Čemu všemu jste se věnoval potom?

Dělal jsem toho hodně, od tvrdého rocku v kapele Bruce, West and Laing přes muziku ovlivněnou latinou a blues až k experimentální hudbě a free jazzu. A to mám ještě klasické hudební vzdělání, takže jsem hrával například i v operních orchestrech. Všechno tohle jsem dělal rád, baví mě, když můžu mít víc kapel a v každé se věnovat něčemu jinému.

LN V Cream byl vaším spoluhráčem Eric Clapton a zvláště pro něj znamenala tahle kapela začátek cesty ke slávě. Neměl jste někdy pocit, že se tak trochu zahodil a prodal?

Eric měl v sobě vždycky touhu se prosadit a být slavný, což se mu nakonec, po všech těch odbočkách, podařilo. A já mu to z celého srdce přeji. Rozhodně si ale nemyslím, že by se nějak zaprodal, prostě se dal na jinou muziku, než se kterou začínal, když byl ještě naprosto neznámým kytaristou. Nesmíme ale zapomenout na jedno – Eric má blues, svou první lásku, stále hodně rád a čas od času i nějaké bluesové album natočí. Takže vážně nevím, proč bych měl na něj koukat skrz prsty jenom proto, že zatímco on křižoval žebříčky a vystupoval v těch největších sálech, já hrál po malých klubech jazz. Stále jsme přátelé.

LN Jazz máte jistě hodně rád – dovedete si představit, že byste se celý život věnoval pouze jemu?

Jak jsem říkal, hraju všechno možné, takže jazzu bych se celý život rozhodně nevěnoval. I když ho mám hodně rád a moc pro mě znamená, takhle bych se nikdy neomezoval. Hraju prostě sám sebe.

LN Co si pod tím představit?

Cokoliv, v podstatě to lze definovat takto: vždycky tu muziku, kterou v tu konkrétní dobu hraju. Natočil jsem hodně desek a hrál jsem ve spoustě kapel, vždycky jsem ale hrál sám za sebe, svou vlastní představu hudby. Například s kapelou Big Blues Band, s níž u vás vystoupím, hrajeme sice blues, i ta stará, ale také věci, které jsem složil pro Cream. A hodně improvizujeme, to mám skutečně rád.

LN V roce 1968 jste natočil sólové album Things We Like. Je pravda, že skladby na něm jste napsal, když vám bylo jedenáct let?

Ano, je to tak. Přijde mi to ale jako normální, protože když jsem začínal, už jsem byl docela tvůrčí a chtěl jsem skládat. A musím přiznat, že to je hodně dobré album.

LN Moc lidí ho ale nezná.

Bohužel, už je to přece jen dost dlouho, co vyšlo. Tonymu Williamsovi, který bubnoval u Milese Davise, se hodně líbilo, když jsem mu je ještě před vydáním pouštěl z pásku.

LN Zmínil jste Davise. Myslíte, že vás nějak ovlivnil?

To bezpochyby, Miles Davis ale ovlivnil každého! Měl jsem rád, jak uchopoval jazz-rock, jak přistupoval k funku. Ale také my jsme na něj měli vliv.

LN Skutečně?

Jsem přesvědčen, že jak Cream, tak Jimi Hendrix Experience hodně ovlivnili jeho rozhodnutí elektrifikovat svou kapelu. Tohle jsem si přitom nevycucal z prstu, to mi sám řekl, když jsem s ním mluvil.

LN Všiml jsem si, že v rozhovorech zmiňujete s naprostou převahou jazzové muzikanty, o rockové tam člověk moc nezavadí. Čím to je?

Je to jednoduché, jazz mám prostě radši než rock, i když i v něm mám své oblíbence. Stejně tak mám rád vážnou hudbu.

LN A koho máte rád z klasiky?

Mám rád především moderní vážnou hudbu. Samozřejmě miluju Bacha a Mozarta, hodně rád mám ale lidi, jako je Stravinskij, a hodně v oblibě mám Oliviera Messiaena. Jak věci, co psal pro varhany, tak jeho orchestrální skladby. Byl jsem jedním z lidí, kteří ho v 60. letech propagovali, hodně jsem o něm mluvil v rozhovorech a postupně si začínal získávat příznivce. Je to sranda, v Anglii je populárnější než ve své vlasti, ve Francii.

LN To samé by se dalo říct o českém skladateli Leoši Janáčkovi.

Janáčka mám samozřejmě také rád, je to vynikající skladatel, mám rád jeho smyčcové kvartety i symfonické věci.

LN A co třeba Béla Bartók? Ten by se vám mohl líbit...

Ovšem, hlavně jeho šest smyčcových kvartetů! Stejně jako jeho koncerty. Bartók je někde na špici mého pomyslného žebříčku skladatelů vážné hudby.

LN Vždy jste si v hudbě dělal, co jste chtěl, přitom kdybyste se vrhl na pop music nebo hrál podle pravidel, jistě byste vydělal spousty peněz. Nikdy jste toho nelitoval?

V žádném případě. Jsem naopak strašně rád, že jsem si dělal vše po svém, i když jsem se tak možná připravil o dobré výdělky a připravil jsem si jistě spoustu nepříjemností. Možná to nebylo nejchytřejší rozhodnutí, těžko bych si ale nechal od někoho říkat, jakou muziku mám hrát. To by prostě nefungovalo. Už jsem ale prostě takový, jsem to prostě já a těžko se kdy změním.

Autor: