Spisovatel a dramatik Oscar Wilde je pro filmaře lákavý autor. Všechny jeho stěžejní hry se už dočkaly filmového zpracování. Většinou několikrát a v různých dekádách. Což svědčí o jejich nadčasovosti, za níž stojí hlavně Wildeův břitký humor a schopnost odpozorovat a vtipně okomentovat pohyby ve spletité sociální síti. Jen v rychlosti: Jak je důležité míti Filipa natočil v roce 1952 Anthony Asquith a o padesát let později Oliver Parker. Parker je podepsaný i pod Ideálním manželem z roku 1999 s Cate Blanchett a Julianne Moore. Ideálního manžela přitom zfilmoval jen rok před tím William P. Cartlidge. „Manžel“ má i několik němých verzí. Podobně jsou na tom i Salomé a Vějíř lady Windermerové. Wildeova divadelní prvotina má vedle slavné verze Ernsta Lubitsche z roku 1925 i verzi mexickou a německou. Navíc Brian Gilbert věnoval v roce 1997 osobnosti irského spisovatele a proslulého dandyho biografický snímek Wilde, v němž si hlavní roli zahrál Stephen Fry...
Wilde s americkým přízvukem
Obrovský úspěch divadelní premiéry Vějíře v roce 1892 v Londýně započal proslulou wildeovskou linii komedie mravů. Sám Wilde ji popsal jako „jednu z těch moderních her odehrávajících se v salonech s růžovými stínítky na lampičkách“. Salonem měl na mysli salon pozdně viktoriánský vyznačující se nejen růžovými stínítky, ale i striktními svazujícími mravy a kulturou klepů. Tvůrci nejnovější filmové adaptace salon opustili a vyměnili ho za vily na italském pobřeží. Opustili i dobu. Romantickou komedii plnou vztahových zápletek a aforismů na téma manželství přenesli do třicátých let mezi evropskou honoraci užívající si léto na pobřeží. Čas a místo nejsou jedinou změnou, kterou Wildeova předloha prošla. (Někteří) Angličané se mění na Američany, takže typická britskost se vytrácí s nástupem amerického přízvuku.
Lvice salónů, rozvedená Erlynne (Helen Hunt) opouští kvůli nesčetným aférkám New York. Doprovází ji jen dluhy a pověst ženy, která svádí manžele jiných. Svým promyšleným plánem rozčeří ospalou spořádanost korzující smetánky a zásahem do novomanželské romantiky mladého páru rozehraje sérii typicky wildeovských záměn a nedorozumění s morálním ponaučením a dobrým koncem. Druhou kráskou v příběhu je Scarlett Johansson. Protiváhou oběma lehce nevýrazným Američankám je zkušený britský herec Tom Wilkinson v roli dvořícího se Tuppyho. Ani jeho rozkošný výkon ale jako protiváha úplně nestačí.
Pokud se divák přenese přes „amerikanizaci“ příběhu, čeká ho hodina a půl v příjemném světě dobové podívané, která v režii Mikea Barkera plyne hladce, ale na Wildeův slovní temperament až příliš krotce. Výtvarníci si sice nechali na třicátých letech záležet, ale posunutím v čase i místě přichází adaptace o napětí, jiskřivost a atmosféru, která se váže právě a jedině na viktoriánskou Anglii. Italské pobřeží 30. let je mnohem frivolnější než Londýn na konci 19. století.
| Hodnocení LN: * * * |
|
Vějíř lady Windermerové (Velká Británie/Itálie 2006) |
Rychlokurz z Wildea se postupně vymkl z rukou. Chytrých a vtipných dialogů je na jeden film až příliš. Jeden bonmot na téma manželství střídá druhý a protože se nedostávalo, jsou mnohé z nich dodané z jiných her. Nakonec si pravděpodobně nebudete pamatovat žádný. Trochu škoda. Mnohé i po sto letech stojí za to.
