Knižní trh se hroutí. V Česku i ve světě. Knihkupectví jsou zavřená, a zdejší nakladatelé výrazně ubírají plyn, někteří rovnou šlápli na brzdu. Vyjde sice nový Michal Viewegh, ale nevyjde třeba Jiří Hájíček – a nevyjdou stovky dalších titulů, co byly v plánu na letošní jaro.
Vydávat novinky teď totiž nemá valný smysl: nejde je dobře medializovat (dubnové ceny Magnesia Litera budou vyhlášeny na podzim), nejde je prezentovat (květnový Svět knihy bude na podzim), zájem o audioknihy a e-books je tak nízký, že trn z paty rozhodně nevytrhne. Ale hlavně: v krizovém stavu má člověk obecně tendenci stahovat se ke své animalitě, k základním pudovým potřebám, jako je spánek, jídlo, bezpečí – spíš než sázet na některou z funkcí literatury, ať tu vzdělávací, ať tu zábavnou, ať tu únikovou.
Takže co s tím? Nechat knižní trh bez milosti padnout, ať se pročistí, vydýchá a za nějaký čas sám znovu postaví na nohy? Darwin měl jistě v lecčems pravdu, když stavěl na lodi Beagle základy svého učení (minimálně v tom, že rasismus a Bible jsou cesta do pekel), ale aplikovat jeho teorii přirozeného výběru na zdejší literární provoz by nebyl dobrý nápad. Kniha je totiž paměť, kniha je identita; kniha je jazyk, kniha je komunikace. A o paměť se musí pečovat, o identitu je třeba bojovat; a řeč je nutné dobře znát, abychom se vůbec s druhým domluvili.
Někteří to už pochopili a zpravují vládu v otevřeném dopise o tom, co se s knižním trhem děje – a co by se ještě mohlo dít. Je pozoruhodné, že volají hlavně ti nejsilnější: dva největší vydavatelské podniky, které generují ročně stamilionové, ne-li rovnou miliardové zisky (Euromedia Group plus Albatros Media), anebo největší zdejší distribuční kanál (Kosmas).
Kniha je multifunkční nástroj a její hodnota trvá
Že by jim po čtrnácti dnech utažených kohoutů teklo do bot, se nechce věřit. Ani po měsíci, ani po dvou. Spíš mají dobré srdce a myslí po wolkrovsku na ty menší a ještě menší, pro které může být už několikatýdenní výpadek „proudu“ opravdu likvidační. Patnáctku značek podle abecedy? Akropolis, Baobab, Běžíliška, Dauphin, Dybbuk, Fra, Lipnik, Malvern, Meander, Protimluv, Pulchra, Revolver Revue, Rubato, Trystero, Verzone. A takových nejsou desítky, ale stovky – možná i ta tisícovka by se po republice našla.
Takže co s tím? Nárokovat po státu komplet ušlý zisk je asi trochu mimo. Hegemonie by si měla svou alternativu hýčkat jenom do jisté míry. To spíš otevřít vydatně podpůrné dotační tituly nebo snížit u knih daň z přidané hodnoty na nulu. Podpořit knihovny, aby mohly víc nakupovat. Anebo, jak navrhuje Petr Minařík z Větrných mlýnů, pomoct nakladatelům tím, že od nich stát nakoupí výtisky titulů oceněných třeba Ortenovkou, třeba v Magnesii Liteře, třeba Knižním klubem, třeba Státní cenou za literaturu a bude je distribuovat po republice maturantům za úspěšně zvládnutou zkoušku. Nebo seniorům z univerzity třetího věku. Anebo matkám s malými dětmi.
Pozitivní světlo by padlo jistě na všechny články řetězu. Poslední rok už se totiž zaplaťpámbů mezi zdejšími nakladateli nosí, že na obálku knihy jde vedle jména zahraničního autora i jeho český překladatel.
To není oslí můstek, to je fakt. V nakladatelském byznysu, ve kterém u nás jede pár desítek tisíc lidí, souvisí všechno se vším, každý s každým. Jde o hypersenzitivní organismus. Mizerný překlad nezachrání ani ten nejskvělejší redaktor, ani monumentální PR; vždycky na něj dojde. A naopak: ani ten nejskvělejší titul, o kterém si pár kumpánů šušká, že „tohle je kniha roku“, se knihou roku nestane, když na ní nezapracuje adekvátně redaktor, grafik, distributor, promotér.
Kniha je puzzle. Multifunkční nástroj. Její hodnota se nedá měřit okamžitým prodejem. Její hodnota trvá. A v těch šťastnějších případech přetrvá. Doufejme, že i koronavirus.
