Jak se vypořádat s minulostí

Režisér, který je zároveň i autorem scénáře, se narodil a vyrostl v SRN, v paměti mu ale z dětství uvízly návštěvy u příbuzných v NDR doprovázené atmosférou strachu. Odrazovým můstkem pro jeho celovečerní debut se stal záběr muže sedícího v temné místnosti se sluchátky na uších, z nichž se line krásná hudba, kterou ovšem nechtěl slyšet. Tento takřka snový výjev skutečně dominuje snímku, jenž vznikl po mnoha letech podrobných průzkumů a dlouhých rozhovorů s někdejšími příslušníky Stasi i s jejich oběťmi.

Film se zaměřuje na dobu, kterou jsme vnímali jako dobu politického tání – i v polovině osmdesátých let se však tajná policie činila. Možná právě díky tomu, že si autor nevybral politicky nejvypjatější období totality, působí jeho snímek velmi sugestivně, neexaltovaně a realisticky. Životy těch druhých tak demonstrují, jak tajná policie dokázala zasahovat lidem do životů, často aniž by to tušili.

Jednoduchý a takřka asketicky natočený příběh vypráví o dvojici umělců, dramatikovi Georgu Dreymanovi (Sebastian Koch) a jeho přítelkyni, přední herečce Christě-Marii Sielandové (Martina Gedecková). Do přitažlivé ženy se zakouká ministr kultury, je tedy žádoucí, aby se na jejího přítele „něco našlo“ a byl odstraněn ze scény. Případu se dobrovolně ujme kapitán Stasi Gerd Wiesler (Ulrich Mühe). Do bytu dvojice je nainstalováno odposlouchávací zařízení a Wiesler tráví hodiny na půdě domu se sluchátky na uších. Poslouchá, jak ti dva dole žijí, zatímco on jen přežívá.

Právě introvertní, osamělý Wiesler je skutečným hlavním „hrdinou“ smutného příběhu. Během cizopasení na životech druhých si stále intenzivněji uvědomuje svou malost – poslouchá jejich rozhovory, milování i hudbu, kterou Dreyman hraje na klavír. Vnitřně bohatý život dvou umělců pohlcených svou láskou a svou prací mu denně odhaluje prázdnotu jeho existence a kapitán Stasi se začne chovat „nepředpisově“.

Příběh kulminuje za velmi dramatických okolností, jimiž se osudy všech tří aktérů víceméně uzavřou. Jenže Henckelův snímek se skutečně chce „vypořádat s minulostí“, a tak je drama „dohráno“ až do období po pádu berlínské zdi, kdy se otevírají archivy Stasi a každý občan si může přečíst, kdo na něj donášel a co. Užaslému Dreymanovi přivezou ze skladu dvě velké hromady svazků...

Životy těch druhých disponují soustředěnou neokázalostí komorních dramat. Dobové reálie tu jsou pečlivě dodržované, ale netlačí se do popředí. Tento prostor je vyhrazen paralelním psychologickým příběhům pronásledovatele a jeho obětí. Režisér se upnul hlavně na kapitána Stasi ve snaze pokusit se pochopit, jaký to byl člověk, proč dělal to, co dělal.

Díky soustředěným hereckým výkonům můžeme podlehnout pocitu, že sledujeme skutečný příběh. Není tomu tak, nicméně každá scéna z Životů těch druhých má svůj předobraz ve skutečnosti. Nelze se ubránit otázce, kdo z našich filmařů by si troufl na podobně závažný film, v němž by minulost nesloužila jen jako odrazový můstek pro žertování.