Jak to dopadlo na druhý pokus. Inscenace Honzlová za předlohou stále zaostává

Cesta tohoto projektu se vyznačovala úskalími, po vyměnění prvního tvůrčího týmu byl „do zbraně“ povolán druhý a stejně tak jako veškeré kulturní dění i přípravu Honzlové přiškrtila pandemie a její důsledky. V opožděné premiéře nabídlo divadlo dramatizaci Marie Novákové v režii Jakuba Nvoty.

Stylově rozháraná adaptace

Nesnadno se mi to píše, ale výsledek sympatického snažení nepovažuji za příliš zdařilý. Obávám se, že ten, kdo si hlubokou, tísnivou, a přitom se stylovou lehkostí napsanou prózu oblíbil, bude pociťovat deficit poněkud klopotné a stylově rozhárané divadelní verze oproti předloze.

Připomeňme alespoň základní fabulační východisko. Členka folklorní umělecké formace Sedmikrása Jana Honzlová se i přes svůj špatný kádrový profil dostala v 50. letech na pracovní zájezd do „kapitalistické“ Francie, do Finska však už jet nemůže a jako jediná ze souboru zůstává doma. Má hlídat provozní kanceláře Sedmikrásy, tam ovšem objeví v tajných materiálech anonymy, které ji očerňují.

Ve své přímočarosti a naivitě dorazí neohlášená na ministerstvo vnitra, kde chce věci uvést na pravou míru, nepomůže si, naopak vyvolá zvýšený zájem o svou osobu včetně toho, že je na ni vyvíjen nátlak, aby podepsala spolupráci s StB. Její rodinné zázemí je poznamenáno otcem, jenž emigroval, uvězněný bratr se pokoušel překročit hranice spolu s ním, další bratr slouží na vojně u pétépáků. Sestra Jarmila se odstěhovala a nuznou domácnost (rezignovanou matku, pubertální sestru Andulu, která je „trochu do větru“, a bratra Huga v dětském věku) živí vlastně Jana za svůj nevalný „umělecký“ plat.

Na hlavní hrdinku se sypou pohromy jedna za druhou. Beata Kaňoková na jevišti ovšem dodává hrdé dívce, jistě v intencích režijní koncepce, občas polohu až infantilně divokou, snad kvůli tomu, aby drtivé téma bylo oživenou situacemi téměř veseloherními, v nichž dívka působí jako neřízená střela. Ne že by některé situace v románu nebyly podány s jiskřivou lehkostí, v jevištní verzi je však hlavní figura jako by zmítána předloze ne zcela odpovídající vnitřní nejistotou. 

Kaňoková o svých hereckých kvalitách přesvědčuje především v situacích napjatě ztišenějších (např. když si začíná uvědomovat, že v chování vnitráka Sedláčka vůči ní se začíná projevovat kromě odporně profesionálního zájmu i erotické okouzlení). Ostatní herci se vyrovnávají s poněkud nesourodým pásmem výstupů, nejvěrohodněji působí nečernobíle, citlivě ztvárněné postavy dvou osudových mužů Janina příběhu, již zmíněného Sedláčka v podání Petra Konáše a mladého kněze Krůny, před lety blízkého přítele titulní hrdinky, kterého představuje Viktor Dvořák. Přirozeným osvěžením jevištního dění je i talentovaný dětský protagonista Samuel Budiman v partu Huga.

Na rozkolísanosti inscenace se podílí i hudební složka. Stylový hybrid, jehož jednotlivé složky se navzájem neumocňují, obsáhne jak vroucí lidovku, tak ozvuky budovatelských písní, kabaretní výstup (svěřený v dramatizaci zbytné postavě sestry Jarmily), náznak existenciálního šansonu, v němž se doplňují hlasy Sedláčka a Krůny, a také šťavnatě jedovatý comedy song udavačky Fantové s profesionální jistotou odvedený Petrou Jungmannovou. Temporytmus pocitově předlouhé inscenace drobí i neustálé přesouvání „nábytku“ v rámci scénografické koncepce Adama Pitry. Různá dějiště vznikají manipulací s trezorovou skříní, domáckými kamny s pecí, stolem a židlemi a také hřbitovním motivem, kde nápis INRI je protismyslně umístěn vedle krucifixu, nikoliv nad ním.

Přiblížit velké dílo české literatury je jistě záslužné, inscenace může mít pozitivní edukativní efekt, za předlohou ovšem citelně zaostává.