Je paradoxní, jak často se významné kapely s postupem času a posunem tvorby označují za vyčpělé, opakující se či vykrádající samy sebe. Pravdou je, že naplnit vysoké nároky, které jsou s každým novým materiálem požadovány, je natolik svazující, že žádný z hudebních velikánů se občasnému klopýtnutí nevyhne.
Metallica i přes své neopominutelné zásluhy klopýtala od vydání alba Load, tedy přibližně dvanáct let. Vyvrcholením tohoto volného pádu se pak stalo album St. Anger, které je bez skrupulí jasně nejhorším materiálem, který kdy tato kapela vydala, a v dané době vypovídal o její klinické smrti.
S odstupem času a v souvislosti s následujícím děním je však jasné, jak významnou roli v chodu kapely znamenalo. Splnilo totiž úlohu jakési hudební psychoterapie, která pomohla Metallice najít ztracenou víru v to, co dělá a čemu nejen v hudbě věří. Důležitým pojítkem byl také příchod baskytaristy Roberta Trujilla, který se stal katalyzátorem mezi frontmanem Jamesem Hetfieldem a bubeníkem Larsem Ulrichem. Kapela se tak vrátila na rozcestí, kde se po natočení alba …And Justice For All rozhodla opustit thrashmetalové kořeny a přejít k tvorbě pro širší spektrum posluchačů.
Pocta obětem rock’n’rollu
O klíčovém tématu novinky James Hetfield tvrdí: „Album je pro nás něco jako pocta lidem, které zničil hudební byznys. Lidem, jako je Layne Staley, a dalším, kteří umřeli jako oběti rock’n’rollu.“ A právě nešťastné předávkování zpěváka Alice in Chains, který nitrožilně užil kombinaci kokainu s heroinem, mohlo být jedním z klíčových momentů k Hetfieldově sebereflexi nad jeho problémy s alkoholem. Všechny tyto události měly očividně pozitivní vliv na následující vývoj kapely.
O Death Magnetic se totiž mluví v samých superlativech. Během rádiového rozhovoru v místě nahrávání, tedy v A of HQ studiu, jej Dave Groghl z Foo Fighters nadšeně označil za nejlepší album, jaké kdy Metallica vydala. Bývalý bubeník Guns N’Roses Matt Sorum vzdal hold energii, kterou nahrávka vyzařuje, a upřímně zapochyboval nad možnostmi čtyřicátníků, především pak kolegy Larse Ulricha, zahrát ji živě.
Death Magnetic přichází s několika zásadními změnami. Klíčovým se stalo obsazení producenta, kde dlouholetého služebníka Boba Rocka nahradil Rick Rubin. Mozek Beastie Boys a jeden z nejzasvěcenějších tvůrců v hudebním průmyslu, který byl televizí MTV označen za nejdůležitějšího hudebního producenta posledních dvaceti let. Výrazně vzrostla délka skladeb, které dosahují průměrně více než sedmi minut a v počtu deseti kusů se tak nabízí téměř hodinu a čtvrt dlouhý poslech.
... And Justice for All s baskytarou
Materiál vznikal převážně společným improvizováním ve studiu. Na tvorbě skladeb se tak podílel každý člen, což se v historii kapely nikdy dříve nestalo. Neustále thrashující party Jamese Hetfielda tvoří s Ulrichovým citem pro vyzvednutí dynamiky skladby nosnou stěnu pro úchvatná kytarová sóla Kirka Hammetta, kterých se na St. Anger Metallica tolik bála pro jejich „nemodernost“. Samostatnou kapitolou je pak Trujillova basová linka, která po dlouhé době činí z tohoto nástroje rovnocennou část kapely. Ne nadarmo je album označováno za ... And Justice for All s baskytarou. Potěšující je i absence typické rádiové balady. V tomto směru má album jen jednoho kandidáta, který se již pyšní videoklipem. Jedná se o The Day That Never Comes, strukturou podobné hitu One s epochální gradací v závěru.
Death Magnetic je po velmi dlouhé době deskou, kde si Metallica nedělala starosti z reakce hudební veřejnosti. Natočila album podle svých představ, beze strachu a předsudků. Výsledkem je majestátní dílo, kterým tito korunovaní králové metalu opět přepisují hudební historii.
| HODNOCENÍ LN ***** |
| Metallica: Death Magnetic Warner Bros., čas 74:41 |
