Marvan se rychle vyhoupl mezi ceněné reprezentanty mladé české poezie po devětaosmdesátém, po bok Jiřího H. Krchovského, Bohdana Chlíbce nebo Víta Kremličky.
Teď je mu sedmapadesát a vydává novinku: Cestovní básně. Kam básník cestuje a o čem básní cestovatel? Pohyb, hlavně ten vývojový, byl u Marvana vždycky doma. V devadesátých letech se živil jako novinář a novinařina z něj vysála skoro všechen život. Na přelomu tisíciletí proto změnil kurz: od podzimu 2002 do jara 2003 pobýval ve šrílanské džungli jako buddhistický mnich.
Přeskládal si hodnoty, změnil měřítka. Vyházel ze sebe všechno zbytné, včetně většiny autorského subjektu.
Obrazný minipříběh
Básníkovy jemné souvztažnosti. Doslovnost nepatří do sady nástrojů Petra Hrušky |
Zůstalo plodné napětí: touha po finálním vyvanutí versus hlubinný strach z nicoty. Spirituální proti existenciálnímu. Za podpory fantazií, rostoucích z kmene surrealismu. Kulisy té proměny zachytil v prózách Mnich (2004) a Záblesky svobody (2014), dějové jádro pak ohledal v trojici básnických sbírek Klášter v džungli (2004), Deník avatára (2010) – a ve jmenované novince.Vymést z poezie skoro celého autora, to chce odvahu. Marvan ale riskem získal: postavil báseň jako obrazný minipříběh, který se rozvíjí, jakoby sám od sebe, svou vnitřní energií, napříč zobecnělým, abstrahovaným vesmírem.
Žádná jména, data, fakta, ale těžký déšť, bezedná propast, věčná temnota. Nic, čeho by se mohl čtenář bezpečně přidržet, jen intenzivní vytržení, záhledy jiného, magická zkušenost. Přízračný spektákl, kde se známé stává neznámým, jistota nejistotou, klid neklidem. Marvanova poezie znervózňuje až k úzkosti. Tím, že je v ní všechno otevřené dokořán.
Sebepoznání & rozpouštění
Podobně je tomu v rozhovorech s autorem. Marvan nedává definitivy, spíš ponouká k vlastní cestě. Toho typu, kterou ušel sám: cestě sebepoznání, pozvolného rozpuštění destruktivního ega v zrcadle věčnosti. Jako by se psaním přirozeně dostával do míst, kam toužili zoufale proniknout autoři legendární Vysoké hry. Do prostoru, kde se teze druží s antitezí, horizontála s vertikálou. Kde slova nestačí, kde „kód který nenese žádnou zprávu / točí nehybným vesmírem“.
Tedy báseň jako průnik jinam i zpráva odjinud. Ukázka možného, sestup k nejhlubším souvislostem, ke společnému jmenovateli. Obdivuhodná práce. Tam, kde většina současných českých básníků (a básnířek) končí, Lukáš Marvan teprve začíná…
LUKÁŠ MARVAN: CESTOVNÍ BÁSNĚ Praha, Dauphin 2019, 72 stran |
