Lukáš Přibyl chtěl původně pouze zjistit, kam byl za války odvlečen jeho děda. Pátrání po rodinné historii přerostlo v rozsáhlý projekt světového významu: Přibylovi se podařilo během mnoha let vypátrat lidi, kteří přežili peklo dnes již zapomenutých koncentračních táborů v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a východním Polsku.
Výpovědi pamětníků citlivě propojil dobovými filmovými materiály a fotografiemi. Ty rozhodně nemají jen ilustrační funkci, ale úzce se váží k popisovaným událostem a konkrétním lidem.
První devadesátiminutový film věnovaný Lotyšsku měl premiéru v listopadu, aktuální část o Bělorusku je pro kinodistribuci k dispozici od konce března a během roku budou dokončeny další dva díly. Každý snímek je koncipován tak, aby obstál jako samostatný film, už teď je ale jasné, že spojením diváckých zážitků ze všech snímků se jejich účinek ještě násobí.
Přežilo 22 lidí. Ze sedmi tisíc.
Ze sedmi tisíc českých židů deportovaných do ghetta v Minsku a do tábora Malý Trostinec se konce války dožilo jen dvacet dva. Dech bere už pouhá statistika - a co teprve autentické výpovědi lidí, kteří na válečné hrůzy vzpomínají častokrát vůbec poprvé v životě. „Po několika dnech cesty ve vlaku jsme konečně mohli otevřít okno, venku něco podivně zvonivě bouchalo, na stožárech se cosi houpalo, teprve po chvíli jsme poznali, že to jsou docela zmrzlá těla oběšených lidí,“ vzpomíná jeden z těch, kteří přežili. Pojízdné plynové komory, kterým se říkalo dušehubky, dva bochníky chleba na třicet lidí, zemřít hlady nebo krást, věčné ohně vypálených vesnic...
Z paměti se vynořují děsivé detaily, jejichž hodnota se násobí skutečností, že je pamětníci neměli s kým porovnávat. Lukáš Přibyl hledal aktéry svých filmů léta po celém světě, často si dlouhé měsíce získával jejich důvěru, aby nakonec promluvili. Jejich výpovědi pak konfrontoval s materiály, jež posbíral v archivech. Žádné slovo, které v Zapomenutých transportech padne, nelze brát na lehkou váhu. A nejsou to jen slova a tváře přeživších, přestože ty jsou emocionálně nejsilnější, ale i jejich fotografie z mládí, záběry ze „života“ v lágrech a podobenky těch, kteří vraždili a mučili.
Každý díl ze série se zaměřuje nejen na jinou oblast, ale sleduje i jiný model přežití. V Bělorusku měli šanci na přežití jen ti, kteří z lágrů uprchli a podařilo se jim přidat se k partyzánským oddílům. To ale ještě zdaleka neznamenalo, že mají vyhráno. Nebylo snadné narazit na ty „správné“ partyzány, navíc bylo nutné mít vlastní zbraň, kdo ji neměl, musel se připravit na smrt. Desítky partyzánských skupin pak na území Běloruska bojovaly mezi sebou, „ve dne plundrovali vesnice Němci, v noci partyzáni“, „děti trhali napůl a házeli je do studny“, „vlci vyhrabávali těla z masových hrobů a rvali je na kusy“...
Zapomenuté transporty do Běloruska nezůstávají zavřené za ostnatým drátem lágrů, sledují dál osudy lidí a přinášejí je v souvislostech, které nenajdeme v žádné školní učebnici dějepisu. Sugestivnost syrových výpovědí v kombinaci s autentickými materiály vytváří naprosto čistý, ničím nepokřivený ani nedeformovaný filmový celek. Není tu nic, co by umocňovalo patos a napovídalo, kde leží akcenty, není to totiž zapotřebí.
Lukáš Přibyl už za první díl své tetralogie získal cenu Trilobit, hodnotu jeho práce lze ale jen stěží měřit cenami. Ačkoli i ty jsou jistým zadostiučiněním za léta pátrání v archivech a hledání „ztracených“ lidí. Mnohem větší odměnou mohou být autorovi například lidské osudy, které se mu podařilo spojit. Očistný je sám o sobě i fakt, že zmapoval zásadní kus historie, který by s největší pravděpodobností jednou provždy zmizel s odchodem posledního pamětníka.
Potenciál Zapomenutých transportů dalece překračuje české hranice. Film už před několika týdny odcestoval do USA, producent Ondřej Trojan jedná s festivaly s cílem získat dobré recenze a otevřít filmu cestu do americké distribuce.
Výpovědi pamětníků citlivě propojil dobovými filmovými materiály a fotografiemi. Ty rozhodně nemají jen ilustrační funkci, ale úzce se váží k popisovaným událostem a konkrétním lidem.
První devadesátiminutový film věnovaný Lotyšsku měl premiéru v listopadu, aktuální část o Bělorusku je pro kinodistribuci k dispozici od konce března a během roku budou dokončeny další dva díly. Každý snímek je koncipován tak, aby obstál jako samostatný film, už teď je ale jasné, že spojením diváckých zážitků ze všech snímků se jejich účinek ještě násobí.
Přežilo 22 lidí. Ze sedmi tisíc.
Ze sedmi tisíc českých židů deportovaných do ghetta v Minsku a do tábora Malý Trostinec se konce války dožilo jen dvacet dva. Dech bere už pouhá statistika - a co teprve autentické výpovědi lidí, kteří na válečné hrůzy vzpomínají častokrát vůbec poprvé v životě. „Po několika dnech cesty ve vlaku jsme konečně mohli otevřít okno, venku něco podivně zvonivě bouchalo, na stožárech se cosi houpalo, teprve po chvíli jsme poznali, že to jsou docela zmrzlá těla oběšených lidí,“ vzpomíná jeden z těch, kteří přežili. Pojízdné plynové komory, kterým se říkalo dušehubky, dva bochníky chleba na třicet lidí, zemřít hlady nebo krást, věčné ohně vypálených vesnic...
Z paměti se vynořují děsivé detaily, jejichž hodnota se násobí skutečností, že je pamětníci neměli s kým porovnávat. Lukáš Přibyl hledal aktéry svých filmů léta po celém světě, často si dlouhé měsíce získával jejich důvěru, aby nakonec promluvili. Jejich výpovědi pak konfrontoval s materiály, jež posbíral v archivech. Žádné slovo, které v Zapomenutých transportech padne, nelze brát na lehkou váhu. A nejsou to jen slova a tváře přeživších, přestože ty jsou emocionálně nejsilnější, ale i jejich fotografie z mládí, záběry ze „života“ v lágrech a podobenky těch, kteří vraždili a mučili.
Každý díl ze série se zaměřuje nejen na jinou oblast, ale sleduje i jiný model přežití. V Bělorusku měli šanci na přežití jen ti, kteří z lágrů uprchli a podařilo se jim přidat se k partyzánským oddílům. To ale ještě zdaleka neznamenalo, že mají vyhráno. Nebylo snadné narazit na ty „správné“ partyzány, navíc bylo nutné mít vlastní zbraň, kdo ji neměl, musel se připravit na smrt. Desítky partyzánských skupin pak na území Běloruska bojovaly mezi sebou, „ve dne plundrovali vesnice Němci, v noci partyzáni“, „děti trhali napůl a házeli je do studny“, „vlci vyhrabávali těla z masových hrobů a rvali je na kusy“...
Zapomenuté transporty do Běloruska nezůstávají zavřené za ostnatým drátem lágrů, sledují dál osudy lidí a přinášejí je v souvislostech, které nenajdeme v žádné školní učebnici dějepisu. Sugestivnost syrových výpovědí v kombinaci s autentickými materiály vytváří naprosto čistý, ničím nepokřivený ani nedeformovaný filmový celek. Není tu nic, co by umocňovalo patos a napovídalo, kde leží akcenty, není to totiž zapotřebí.
Lukáš Přibyl už za první díl své tetralogie získal cenu Trilobit, hodnotu jeho práce lze ale jen stěží měřit cenami. Ačkoli i ty jsou jistým zadostiučiněním za léta pátrání v archivech a hledání „ztracených“ lidí. Mnohem větší odměnou mohou být autorovi například lidské osudy, které se mu podařilo spojit. Očistný je sám o sobě i fakt, že zmapoval zásadní kus historie, který by s největší pravděpodobností jednou provždy zmizel s odchodem posledního pamětníka.
Potenciál Zapomenutých transportů dalece překračuje české hranice. Film už před několika týdny odcestoval do USA, producent Ondřej Trojan jedná s festivaly s cílem získat dobré recenze a otevřít filmu cestu do americké distribuce.
