Bylo vidět, že ho zájem těší a že se o svých hrách a o všem, co je s nimi spojené, baví rád, unavený ale byl. Upřímně ho vyděsilo, když zjistil, že česká inscenace trvá tři a čtvrt hodiny.
Ostatně potvrdil podezření, že hra pouze vzbuzuje dojem, že v ní jde hlavně o českou minulost. Z jeho komentáře je zřetelné, že to je zástupný motiv, nebo spíš důležité tlačítko, které spouští jeho výpověď, neboť Stoppard svůj Rock'n' roll napsal hlavně o současném světě a o tom, jak si v něm stála a stojí Velká Británie.
LN Co vás přivedlo k napsání hry, která zahrnuje část československé moderní historie?
Nikdy jsem takovou hru neměl, ale vždycky jsem chtěl psát o světových dějinách. Těžím z toho, když mě takhle začne něco zajímat. Moje hra pojednává o mnoha věcech, které se postupně nabalily na hlavní téma – chtěl jsem hlavně psát o komunismu, ale z pohledu britských komunistů, kteří jej nezažili v praxi. Anglický komunismus je rozsáhlý a fascinující předmět zkoumání, ale je zvlášť zajímavé sledovat, jak se komunismus uplatňoval v reálném životě. Jak se ten „skutečný socialismus“ postupně přeměnil v západní způsob života, v kapitalismus.
Jedna z postav hry – Ferdinand – má hodně z Václava Havla, i on sám to připustil. Kdy jste se seznámil s jeho dramatikou a jak jste ji vnímal?
S Václavem Havlem jsem se poprvé potkal asi před třiceti lety, mám sice špatnou paměť, ale vzpomínám si, že byl tehdy v domácím vězení na venkově. Někdo mě tam přivezl a už taky nevím kdo, jen si pamatuju, že to bylo svým způsobem nebezpečné, protože se to odehrávalo v době Charty 77, takže nás určitě i sledovali Asi tak deset let předtím mi dramaturg Národního divadla v Londýně vyprávěl o Havlovi a taky jsem četl jeho hry, líbily se mi a byly i dobře přeložené. Mám rád hodně věcí, které čtu, ale Havlovy hry Zahradní slavnost a Vyrozumění mně byly hodně blízké a autor mi připadal tak trochu jako já. Hodně jsem si ho přál potkat, až tak, že jsem překonal svou plachost a nedostatek kuráže. Bylo to pro mě nezvyklé setkání, protože jsem tam nakonec v podstatě byl jako žurnalista a dělal jsem s ním rozhovor.
Kdo vám nejvíc pomohl ve sběru materiálu a rešerších pro hru?
Kanadský muzikant, básník a překladatel Paul Wilson. U něj byla výhoda jazyka a nebyl problém domluvit se, díky němu jsem spoustu věcí pochopil. Žil tady v té době a měl univerzální pohled. Byl mi hodně nápomocný, poslal mi i svoje články, jsem mu hodně zavázaný. Nikdy jsem ani neuvažoval, že by mi mohl pomáhat Václav Havel, vím, že je to zaměstnaný člověk, také v době, kdy jsem na hře pracoval, hodně psal. Zeptal jsem se ho pouze, jestli se některé události opravdu staly. U Havla byly pro mě důležité jeho eseje, jsou krásně napsané a v nich jsem našel víc, než mně mohl říct. Trochu jsem se cítil jako hlupák a ignorant, protože právě od Paula Wilsona jsem dostával i Havlovy texty, a abych byl upřímný, moc jsem to nečetl a teď se stydím, že jsem tomu tenkrát nevěnoval větší pozornost. Když jsem začal psát Rock'n'roll, dostal jsem se k nim. A z toho, co jsem si přečetl, mi bylo jasné, že Havel je velice moudrý člověk.
Znal jste v 60. a 70. letech Plastiky, kdy jste se o nich poprvé dozvěděl?
S jejich hudbou jsem se seznámil až po roce 1990. Pro mě to bylo složité, když nerozumíte slovům, nechytne vás to. Nemohl jsem sám přečíst Bondyho texty, ale oslovil mě zvuk kapely. A taky fotografie. Zaujalo mě, když říkali, že nechtěli být slavní a bohatí. Cítil jsem, že to vypovídá o vyšších morálních hodnotách, a to jsem oceňoval. Je důležité pochopit, že ta kapela chtěla hlavně dělat muziku, to byl autentický symbol odporu, pro mě svým způsobem důležitější než ideologie.
Myslíte si, že mladí lidé v Evropě vědí něco o poválečném Československu?
Překvapilo by mě to. Mám dvě děti, které se před třiceti lety narodily, a tak na tu dobu pochopitelně hledí jako na dějiny. V Británii se občas dělají průzkumy veřejného mínění a mladí ani nevědí, kdo byl Churchill, tak proč by měli vědět, kdo byl Havel.
Vědí třeba Britové dnes něco o tom, co pro Československo znamenal Mnichov 1938?
Lidé z mé generace nejspíš ano, ale vůbec nevím, jestli mám takovou autoritu, abych o tom mohl zasvěceně mluvit, obecně bych řekl, že lidé se spíš a raději dívají do budoucnosti než do minulosti.
Neobáváte se, že Rock´n´roll může části diváků připadat složitý i vzhledem k pro ně neznámým reáliím?
Složitý? No dobře, když myslíte. Všechny moje hry jsou nějak zamotané a Rock'n'roll není výjimka. Ale když to mám říct otevřeně, má zatím velký komerční úspěch, divadlo je pořád plné, a tak je vidět, že diváci s tím nemají problém a nemyslím, že mít budou. Nepovažuju své hry za těžké, jsou jen trochu komplikované, ale já jinak psát neumím. Možná je tady toho obsahu příliš na jeden večer, ale já to tak mám rád. Vyhovuje mi, když jsou texty nabité a otravuje mě, když jsou prázdné. Mé hry nejsou výjimečné, jen je píšu pro lidi s intelektuální zvídavostí a zájmem, ale žádné zvláštní historické nebo literární vzdělání k tomu nepotřebují. Mám rád divadlo, které bez okolků jde „in medias res“ a také chci, aby hra vyjadřovala dramatikův styl a názory. S tím, jak kdo píše, se dohromady nedá nic dělat, nemůžu se ráno probudit a rozhodnout, že napíšu hru o Churchillovi. Nechtěl bych psát takové hry, které rovnou část diváků vylučují. A pak – do divadla přicházejí lidé, kteří už sami udělali určitý výběr a je třeba vědět, že jsou miliony lidí, kteří řeknou – ne, děkuji.
Když jste na počátku 90. let viděl v Praze Travestie, prohlásil jste, že vás překvapilo. Čekáte od představení v Národním divadle také nějaký posun?
Travestie je mělčí hra a hlavně v ní vystupují historické postavy už dávno mrtvé. Myslím, že třeba Václav Havel dobře ví, že psát divadelní hry je otázkou představivosti. Poprvé jsem napsal hru o postavách, které pak seděly v hledišti – to se mi ještě nestalo. Měl jsem možnost vidět, jak „tyto postavy“ sledují sebe sama na jevišti. Divadlo je pro mě vyprávění příběhu a nezajímá mě, jak to bylo přesně ve skutečnosti. Viděl jsem německý film Životy těch druhých a měl jsem pocit, že pokud jde o téma, je to bratranec mé hry, takový bratranec z druhého kolena, a úplně mě to fascinovalo. Důstojník Stasi by nejspíš opravdu takhle jednal a další detaily nejsou tak důležité. Když jsem byl mladý, představoval jsem si, že než napíšu hru, musím ji mít přesně promyšlenou, ale teď ji nechávám žít svým vlastním osudem. Původně jsem uvažoval o tom, že by Rock'n'roll místo v roce devadesátém končil v devadesátém sedmém, kdy se Plastici jako kapela opět sešli a začali koncertovat. Pak jsem si uvědomil, že kdyby hra pokračovala o další dvě scény a líčila postkomunistickou realitu a ukazovala nevýhody západní demokracie, mohlo by se to celé převrátit a vyvolat nepatřičnou nostalgii po komunismu. To, jak dnes vypadá svět, není jen česká otázka a ani ve východní Evropě není nic černobílé – od pádu komunismu se může mluvit svobodně, publikovat, ale taky se ví, že všechno ze západu není úžasné, že tam existuje taky hromada hrozných věcí. Oblouk vyprávění dospěl do určitého bodu a kdyby se z něj posunul, bylo by to, jako když dva řežou pilou a přetahují se z jednoho konce na druhý. Nakonec jsem došel k dvěma zjištěním: za prvé, že milostný příběh musí nějak skončit, a za druhé, že sedm dalších let už je předznamenaných v dialogu z roku 1990 a text už by neměl žádnou dramatickou energii. Jak dlouho trvá česká inscenace?
Přes tři hodiny. Myslíte, že je to moc?
To je špatná zpráva a přijde mi to i divné, ale možná je to češtinou, do toho já nemůžu zasahovat. Co se týče mých her, mám své osobní hodiny a vždycky je inscenace o deset minut delší, než by měla být. Podle mého by neměla trvat déle než osmdesát minut.
Nedávno na tiskové konferenci k uvedení Rock'n'rollu vznikl spor, jestli jste český autor, nebo ne. Jak je to tedy s vaším češstvím?
Můj vztah se měnil a pomalu vyvíjel. Jako dítě a mladý muž v Anglii jsem to až do osmašedesátého roku nezkoumal a ani se nijak neohlížel po své minulosti. Do té doby jsem se nikdy jako Čech necítil. Moje matka sice mluvila anglicky se silným přízvukem a vařila česká jídla, ale já byl Angličan. Věděl jsem, že rodem jsem Čech, ale neměl jsem příležitost jako Čech žít, ani doma jsme česky nemluvili. Když jsem však poprvé přijel do Zlína, něco se změnilo – viděl jsem starý dům svých rodičů, a ta skutečnost, že jsem stál na stejné půdě jako moje maminka, když byla mladá, ve mně něco způsobila. Byl to zážitek. Od té doby se už sice cítím jako Čech, spíš je to ale jako kdybych měl dvojí státní příslušnost. Na to, abych se naučil jazyk, který je tak těžký, je ale už příliš pozdě.
