Jamie Cullum chce být větší. Britský písničkář na novince servíruje kvalitní a vkusnou muziku

V textu titulní a zároveň úvodní písně alba Taller zpívá Jamie Cullum „přál bych si, abych byl vyšší, přál bych si, abych byl moudřejší“. Chce se tak vyrovnat milované bytosti. V tiskové zprávě vtipkuje: „Jde o žert na téma, jak se psychicky cítím, když jsem si vzal vyšší ženu.“ Poslech desky ovšem evokuje i přenesený význam slov. Jde o nahrávku velmi ambiciózní, která by se měla zalíbit širokému spektru posluchačů.

Ony ambice prozradí dotažený, moderní R&B sound hybných skladeb i snaha o chytlavé melodie balad. Přestože samotný interpret tvrdí, že mu o popularitu primárně nešlo: „Samozřejmě bych rád, aby lidé desku poslouchali, ale hlavně jsem chtěl zachytit něco autentického. Pokud se mi to podařilo, jsem na to hrdý víc než na cokoliv, co jsem kdy udělal.“

Nejen milostný dopis manželce

Zatímco na předchozím řadovém albu Interlude (2014) se Jamie Cullum věnoval interpretaci jazzových standardů i coververzím písní Sufjana Stevense nebo Randyho Newmana, a navíc se částečně vracel ke svým pop-jazzovým východiskům, nyní navázal na snahy autorské. A ještě skladatelský přístup vypíchl tím, že si poprvé ve svojí diskografii nepomohl ani jedinou předělávkou. Zapojil sice do práce několik spoluautorů, ale šlo spíše o epizodní poradní hlas.

„Intenzivně jsem se soustředil na to, aby šlo o desku mých vlastních písní. Aby pojednávala o mém psaní. I když jde zároveň o milostný dopis manželce. Po všech těch letech se cítím především a definitivně jako písničkář,“ zdůrazňuje Cullum.

Ze skladeb opravdu cítíme oboje. Snahu vydestilovat vlastní rukopis ze zvládnutého zpěvníku mnoha žánrů, včetně funku, soulu, gospelu a samozřejmě tradičního popu i jazzu. I ony láskyplné vzkazy. Zdaleka však nejde jenom o ně. V gospelem načichlé, ale elektronicky, nu-soulově zaranžované obžalobě Mankind (Lidstvo) se Cullum děsí stavu současné „odcizené“ společnosti: „Loučím se s tebou, trpělivosti / sbohem, naše sny / všechno je přesně tak bolestivé, jak to vypadá.“ Drink zase podle autora pojednává „o tom, jak se vypořádat s věcmi, které jsou znepokojující a matoucí… Když se ukáže, že pravda není černobílá, ale šedá“.

K nejsilnějším momentům alba přesně podle tohoto postřehu patří víceznačné písně jako The Age Of Anxiety (Věk obav). Nebo For The Love (Pro lásku), která zdánlivě zní jako prosté vyznání, ale je mnohem víc. Její verše mají k přímočaré milostné idylce hodně daleko: „Moje hlava je televize a ty jsi na každém kanálu / nikdo ti neřekl tu špinavou pravdu, že všichni jsme trochu duševně nemocní? / Tak sepišme svoji historii jako docela nevýznamnou beletrii / tolik kostí už chrastí v rakvi našeho mládí / tak jo, pojďme tu pohádku exhumovat…“

Na žánru nesejde

Celkové vyznění alba díky oněm sugestivním skladbám působí, navzdory proklamovanému šťastnému a spořádanému soukromému životu umělce, až překvapivě potemněle. Cullum však neopomněl zdůraznit: „Doufám, že v té melancholii uslyšíte i momenty čiré radosti.“

Na autorské desce pracoval Jamie Cullum dlouho, ohlásil ji už v únoru 2017. Některé písně postupně „odkládal“ na nealbové singly, další na singly pilotní. Byť třeba hymnickou „gospelovku“ Work Of Art, publikovanou už v roce 2017, najdeme jen mezi bonusy deluxe vydání alba. Jiné premiéroval koncertně, třeba zmíněný kus Mankind loni na prestižním Montreux Jazz Festivalu. Vášeň pro cover-verze průběžně ventiloval v nahrávkách pouze digitálně publikovaného projektu The Song Society. Zkrátka, desítku písní pro album pečlivě vybíral, protože samotný proces zachycení muziky ve studiu mu tolik čistého času nezabral.

S moderním soundem kořeněným elektronikou vypomáhal Cullumovi přítel, muzikant, skladatel, dirigent a producent Troy Miller, známý spoluprací s R&B zpěvačkami Emely Sandé a Laurou Mvula, se zpěvákem Gregorym Porterem a také někdejším členem kapely Amy Winehouse. Žánr přitom nikdo z nich neřešil: „Chtěl jsem nechat úplně stranou, jestli půjde o jazzovou desku, nebo ne, jestli se nahrávka vejde do té či oné škatulky. Šlo nám o to, aby o svém stylu rozhodovala samotná píseň a vyzněla tudíž upřímně.“

Skutečně není problém uvěřit funkovému tanečnímu kusu Usher ani procítěné klavírní baladě se smyčci You Can’t Hide Away From Love, kterou Cullum záměrně tvaroval do stylu meziválečných standardů. Dal by se snad vytknout až přílišný žánrový a zvukový rozptyl jednotlivých kusů, ale ve výsledku působí různorodost spíš záživně než rušivě. Slovní spojení „líbivé a potenciálně populární“ si naštěstí u Jamieho Culluma stále neodporuje s hodnocením „vkusná a kvalitní muzika“.