Celovečerní filmy už sice Švankmajer netočí, tuhle fasetu své tvorby završil před pěti lety (víc hraným a míň animovaným) Hmyzem, ale angažuje se na jiných frontách: jednak ve filmovém dokumentu, jednak v knize. V obou případech je to angažmá trochu bilanční.
V Alchymické peci, kterou mu věnovala dvojka Adam Oľha – Jan Daňhel, představil sebe, v loňské Kunstkameře (tu režíroval po vlastní ose) své magické království, rudolfinskou sbírku podivných a ještě podivnějších objektů všeho druhu, instalovanou na zámku v Horním Staňkově.
JAN ŠVANKMAJER: ŠVANK-MAYERS BILDERLEXIKON Dybbuk, Praha 2022, 320 stran |
Nejdřív tedy člověk-tvůrce, jeho ideje a dogmata, jeho permanentně proudící fantazie, neochabující imaginace, vyživovaná tím nejbližším reálem – a potom dílo, privátní svět, který funguje jako zrcadlo, kouzelný nástroj, co má sílu všechny autorské úzkosti a slasti převést do konkrétních tvarů, prostě je zpředmětnit, jakkoli nepravděpodobně, potrhle realizovat.
Na rubu civilizace
Podobně v knihách, robustních, pevně vázaných, tak trochu definitivních. Švankmajer vytvořil zatím tři, všechny pod hlavičkou pražského nakladatelství Dybbuk: Cesty spasení (2018), Jednotný proud myšlení aneb Život se rodí v ústech (2020) – a nejnověji Švank-mayers Bilderlexikon. Co kniha, to artefakt, jedinečná autorská práce, kombinace slova s obrazem, poezie napříč, po horizontále i vertikále, jak momentálně libo.
Všechno to začíná elánem, nutkáním, mimořádně silným úderem do klávesnice. A pak už ty myšlenky a obrazy letí přes stránky, jednou v koláži, jindy v drobné próze, aforismu, parascénáři nebo parapovídce; trocha filozofie, sociologie, psychologie, trocha černého humoru a trocha globální skepse.
Živiny k té zběsilé jízdě dodává samozřejmě věčná láska, potažmo životadárný sexuální pud, a s ní silně provázaná chuť na revoltu a báseň. Revoltu proti civilizovanému člověku, zmrzačenému kapitálem, mocí, rozumem, účelem a tak dál – a báseň za svobodnou možnost zavřít oči a projít se sněním podle svého gusta, křížem krážem, jednou hrůzou divočiny, jindy pohádkou dětství a mládí...
Švank-mayers Bilderlexikon je kniha-polemika, kniha-parodie, kniha-alternativa. Polemika s vědou, parodie na slovníky a encyklopedie, alternativa ke všemu tomu monumentálnímu snažení, co chce pro jednou zbádat kvanta lidského vědění a poznání. Autor svůj projekt zahájil v roce 1972 a po nejrůznějším pauzírování dotáhl věc loni do finále; tedy půlstoletí práce.
Víc než tři stovky stránek: napravo výtvarná realizace, nejčastěji provedená oblíbenou metodou koláže, nalevo pak vesměs stručná, ale pádná textová charakteristika. Na sto padesát různých kreatur, často zábavné a někdy trochu strašidelné vizáže, namíchané ze součástek živé i mrtvé přírody, asi nejčastěji posbíraných z anatomických atlasů. Hodně kostí, hodně lebek, sem tam křídlo, ploutev – a častokrát taky penis; vždyť nejvíc textu si vysloužily reprezentanti druhů ohoník cudný a félanka oidipská.
V některých heslech vítězí popis, jak daný kus funguje, co zvláštního umí, kde se vyskytuje, kdo ho viděl a kdo ne; jinde pak prosáknou do textu obecnější úvahy o bohu, přírodě a člověku. To první čtení je veselé, to druhé pak naopak: jak řečeno výš – Švankmajer je k člověku značně skeptický a nedává mu příliš šanci: „Všechno, co v této civilizaci za něco stojí, vzniklo na jejím rubu.“
Prostě romantik
Druhy jsou v knize řazeny do obecnějších kategorií, jako antropologie, architektura, botanika, geologie, kartografie, technika nebo zoologie. Je to jedno velké obludárium, soustava přeludů, systematické pokoušení přírody i boha, opulentní fantastická hostina realizovaná podle „kladné geniality náhody“. Takže jaké je menu? Aperitiv: „chodící katedrála“, která prý stojí v Praze rovnou na Palackého náměstí a „překáží dopravě“.
Studený předkrm: „univerzální pokojová květina“, z níž lze vypěstovat cokoli, „včetně struhadla nebo břišního svalu“. Polévka: „erotické kameny spadlé z nebe.“ Teplý předkrm: „uřvaná babočka“, která podle autora přispěla k vylidnění Dolní Lukavice. Hlavní chod: „stroj na přemílání čertů na anděly.“ Dezert: „stroj na kopání lidských embryí.“ A konečně digestiv: „ptakoryb dvoudomý.“
Už z těch názvů je jasné, že prim tady, pokud jde o metodu, nehraje ani tak výše jmenovaný Ernst jako Arcimboldo, ten manýrista 16. století, génius kombinace živého i neživého ve prospěch – nového, nečekaného, jedinečného. Dalších příbuzností je pak k mání habaděj: třeba Borgesova Fantastická zoologie, Bestiář Luboše Antonína nebo „ichichvorové“ a jiné vysněné bytosti z dílny Ladislava Nováka...
Bilderlexikon otvírá autorova „aktivistická předmluva“. I tady je člověk modelovaný jako fatální tragéd chycený v síti „blbýho, asociálního, realistickýho, utilitárního a umírajícího světa“. Jenže i přes tuhle nevíru a skepsi autor svůj projekt nadšeně završil. A vydal jako krásnou knihu. Prostě romantik. Navzdory pokročilému věku. Jan Švankmajer totiž hraje celoživotně o víc. O mnohem víc.