Honzákova alba mívají jasně propracovanou strukturu a celkové ladění, tu pracující více s akustickým, tu více s elektrifikovaným zvukem. Vycházejí z podnětů ryzí současnosti jazzové hudby, pracují i se staletým odkazem přetaveným do aktuálního jazyka.
Protagonista má ale na kontě například i experimenty s elektronickou hudbou nebo s písněmi Suzanne Vega. To vše utváří jeho, zdá se, bezhraniční pohled na umělecký svět. Album Twenties jako by v tomto ohledu mělo až proklamativní charakter.
Není důvod pojetí alba opisovat, nejlépe o něm na stránkách vydavatelství hovoří Jaromír Honzák sám: „Jeho koncepcí (spíše jen intuitivní) bylo dát průchod všem vlivům a podnětům na mojí hudební cestě – těm novějším, jako je vliv středověké hudby a raného vícehlasu, i těm starším, jako je můj vztah k elektrickému jazzu, fusion i popu. Zároveň jsem chtěl svou hudbu trochu provzdušnit a uklidnit – místo záludného metra jednoduchá melodie, místo prokomponovaných pasáží volná improvizace. Žádná revoluce se ale nekoná, jen další krok na cestě k hledání mé hudby.“
JAROMÍR HONZÁK: TWENTIES vyd. Animal Music 2022 |
Ono provzdušnění a snad i zpřehlednění je patrné už na první poslech. A ke všemu, o čem Honzák hovoří jako o svých vlivech, celkem snadno najdeme mezi osmi skladbami jasné příklady. Možná nejpatrněji zachytíme ohlasy onoho elektrického jazzu a fusion. Týká se to hned úvodní skladby Cycle Life, ve které hrají skoro až coreovsky na základě rytmického tepu, jehož součástí je Honzákova baskytara, klávesy Víta Křišťana a mírně zkreslená elektrická kytara Davida Dorůžky. Anebo skladba LightMood, jejímiž nejslyšitelnějšími sólujícími protagonisty jsou opět Dorůžka a Křišťan.
Starou klasickou hudbou, kterou Honzák ostatně v dospělém věku na akademické úrovni studoval, patrně bude například ovlivněna skladba Little Woman, postavená na silné a hebké melodii autorova kontrabasu a saxofonu Luboše Soukupa. Zvukové prostředí zásadně spoluvytváří elektronická plocha Křišťanových kláves a celkově vláčnou náladu v podkresu popohání výrazně svižnější groove bicích Martina Nováka.
Bez výstřelu
Hovoří-li Jaromír Honzák o důrazu na melodie, kromě již zmíněných případů je najdeme na mnoha místech alba. Jako když se třeba ve skladbě Tatani volnou harmonicko-rytmickou figurou proplétá a odpovídá si kytara se saxofonem, přičemž gradující kytarové sólo s výrazným a narůstajícím zkreslením zavádí skladbu spíš do rockových vod. Anebo v naopak velmi komorní až meditativní Invention No. 2, jejímž základním stavebním prvkem je dialog kytary s klarinetem.
A volná improvizace? Její jasné znaky vykazuje skladba Zbrožek, zarámovaná sice (psaným?) tématem, ve většině času se ale odvíjející v podstatě ve freejazzovém duchu. Leccos k tomu ostatně říká i název, který je zjevně pozdravem houslistovi a herci Martinu Zbrožkovi, se kterým Honzák působil ve druhé polovině 80. let ve slavné kapele Naima a který byl posléze například členem totálně improvizačního Divadla Vizita.
A hodně z volného přístupu v sobě nejspíš má i závěrečná a zároveň titulní skladba Twenties, nejrozměrnější na albu, s až sférickou syntezátorovou náladou, jejíž chemii svou troškou „špíny“ narušuje dětský akordeon, na který hraje sám Honzák. Skladba – dá-li se tak tato devítiminutová plocha nazvat – je poskládaná spíš ze zvukových barev a střípků než z klasických akordů, tónů a rytmů. Přirozeně s výjimkou smyčcem hraného kontrabasu, jehož vynořující se a opět mizející melodie dodává modernistickému tracku milý, až jaksi starosvětský prvek.
A „last, but not least“, hovořil-li Jaromír Honzák o svém vztahu k popu, možná měl na mysli vtípek ve skladbě Old Men in Very Short Shorts, která je zarámovaná vtipně prostřídaným fragmentem rock’n’rollu à la Chuck Berry, jazzrockovými zlomky, zatímco střed skladby je bezmála čistokrevným bluesrockem se stylovým kytarovým sólem. Velmi hravé.
Album Twenties vypovídá o více věcech, než by se mohlo na první pohled zdát. Například o moudrosti Jaromíra Honzáka, který staví představu o „basistickém albu“ na hlavu tím, že téměř nesóluje, o to víc umělecky investuje do promýšlení a skládání, ale nepochybně zejména do pozice svorníku skvěle obsazené kapely, jež sestavu nezměnila už tři alba. A také o tom, jak si skvěle rozumí moderní zvuková invence Víta Křišťana s kapelníkovým přístupem k tvorbě. Hodně říká o posunu Davida Dorůžky z pozice kdysi snad nejintrovertnějšího českého jazzmana v hudebníka nebojícího se zahrát přímočařeji a tvrději. A i zbývající dva členové kvinteta, Luboš Soukup a Martin Novák, jaksi „mimoběžně“, jako by se nechumelilo, hrají ve svých oborech jasnou první ligu.
A ještě naposledy se vraťme k Honzákovu citátu. Ano, možná se tady nekoná žádná revoluce. Ale hudba, která z alba zní, je skutečně milionkrát sympatičtější a smysluplnější než kdejaký „výstřel z Aurory“.
